Místo splněných přání (2017)

Konverzačka o dvou židlích, tajemným cizinci a pár nebožácích, kteří mají přání.  Zní to skoro až obyčejně, ale konverzace, propojení všech příběhů, dějových linek a lidských osudů bylo geniální. Až na chvíle s napíchanou servírkou jsem se celou dobu perfektně bavila. Po chvíli sice divákovi dojde, oč půjde, ale i tak jsem se nechala příjemně unášet lidskými touhami. Nejvíc pobavil mechanik - hrdina, největší moudro přednesla stařičká atentátnice a nejzajímavější byl pro mě příběh se slepým. Mám ráda, když mám i po filmu o čem přemýšlet.

Zručný Ital to už v roce 2017 zkusil zabrnkat na mysteriózní notu a přestože se vůbec nedotahuje na mága žánruOriola Paula, samotná premisa tohoto velmi komorního snímku je skvělá a veškeré fanoušky tajuplných záležitostí náležitě potěší. Sice je potřeba zařadit maximální soustředění hned od začátku vzhledem k poměrně velkému počtu postav, co se u ústřední postavy točí, ale jakmile se to začně všecko různě proplétat, už neodtrhnete oči. Jen nečekejte od konce žádný katarzní zážitek. [viděno v Edisonline 19.4.2026]

V úvodu musím pochválit velmi nápaditý a především neokoukaný koncept. Místo splněných přání je hodně minimalistická záležitost, která si vystačí prakticky jen s rozhovory u jednoho stolu v jakémsi italském bistru. A kupodivu to vůbec není na škodu.
Celý film stojí na zkoumání odlišných lidských osudů, tužeb a hlavně na tom, co jsou lidé ochotní obětovat, aby dosáhli svých snů. Scénář rozhodně není špatný a práce s psychologií postav funguje víc než slušně.
Co mi ale trochu kazilo dojem, byla určitá účelovost a hlavně extrémní předvídatelnost. Člověk opravdu nemusí být žádný filmový génius, aby mu s dostatečným předstihem došlo, jak se jednotlivé osudy postupně propletou. Kvůli tomu mi tam chyběl jakýkoli silnější „wow moment“, který by to celé posunul o level výš.
Na druhou stranu film skvěle pracuje s pocitem nejistoty a mysteriózna. Prakticky nejde odtrhnout oči, protože hlava jede na plný obrátky a pořád si klade otázku, kdo vlastně hlavní hrdina je – jestli něco mezi nebem a peklem, nebo jen zatraceně dobrý manipulátor.
Do textilu jsem si z toho sice nestříkl a ani k tomu nebylo blízko, ale už jen za to, jak dlouho mě dokázal režisér udržet v šachu na tak malém prostoru, je mojí povinností jít s hodnocením vysoko. [77 %]

Místo splněných přání je komorní morální thriller o tom, co jsou lidé ochotni udělat pro splnění svých nejhlubších přání. Silný koncept „přání za cenu zločinu“ připomíná teatrální hru: většina děje se odehrává v jednom lokálu u jediného stolu, kde se střídají postavy se svými touhami a úkoly, které za ně musí zaplatit.​
Valerio Mastandrea je jako tajemný muž naprosto výborný – klidný, strohý, téměř démonický pozorovatel, který jen zapisuje, komentuje a občas posune figurky na šachovnici. Výrazné jsou i vedlejší postavy: slepý Fulvio, stará Marcella s bombou v tašce a další lidé, kteří přicházejí „vyjednávat“ o svém štěstí. Zpočátku působí jednotlivé příběhy jako izolované epizody, ale postupně se chytře proplétají a začínají do sebe zapadat.​
Na druhé straně je konstrukce místy „přestřelená“ – postav a linek je tolik, že psychologická hloubka některých zůstává jen u náčrtu a schématu, ne u plnokrevného dramatu. Seriál přesto dokáže klást nepříjemné otázky:​
Co všechno je „ospravedlnitelné“, když jde o život blízkého člověka. Jestli čin s „dobrým výsledkem“ (záchrana někoho) zůstává zločinem, pokud ublíží jinému. Jak se liší ti, kteří úkol odmítnou i za cenu ztráty přání, od těch, kteří ho přijmou a jen si to racionálně omluví. Zda má větší váhu svoboda volby, nebo tlak osudu, víry a zoufalství.​ Výsledkem je chytrá, dialogová podívaná, která víc než napětí nabízí morální dilemata – a po poslední epizodě vás spíš donutí přemýšlet nad sebou, než nad tím, kdo byl „padouch“.

Film o morálce, vepsané do srdcí lidí, založený na dialozích, takřka rozhlasová hra. Vše se odehrává na jednom místě v kavárně. Ač se jedná o pravý opak akčního filmu, dramatičností diváka upoutá. Bohužel, střih a střídání postav jsou až nepříjemně rychlé. Na obě nohy ovšem kulhá morálka řeholnice, je to spíše morálka zednářská než křesťanská s mylnou premisou, že člověk je v podstatě dobrý. Konec s číšnicí pak je nejasný a tak těžko říci, co vlastně chtěli tvůrci filmu sdělit.