Bláznivě (2025)

Paolo Genovese už před deseti lety omámil nejen mě, ale celý světNaprostými cizincia nyní se konečně další z jeho novinek dostala do širší distribuce. Během těch let toho vyplodil vícero, bohužel většina prošuměla pod radarem. Bláznivě už ale promakanějšímu marketingu neuteklo, obzvláště když se dá mluvit o jakési hrané a dospělé variaci na populární animákV hlavě. Z toho si film sice bere jen zajímavou myšlenku o tom, jaké by to bylo, kdyby za všechny naše činy mohla ta naše různorodá vnitřní já. Ale o to víc dokáže chytit nejen za srdce, nechá diváka i pořádně přemýšlet o tom, jak každá sebemenší myšlenka přetvořená ve vyřčené slovo může během jednoho zdárně obyčejného rande stvořit nezapomenutelný večer. Takhle milou romanci, co je ale každým coulem nesmírně realistická, jsme tu dlouho neměli a já tvůrce cením za to, že ta schůzka nebyla jen o sladkých slovech nebo naopak jedné velké hádce, ale že se nebáli zobrazit všecko, co takový večer může přinést. [viděno v Edisonline 16.4.2026]

Takové upřímnější a lépe uchopenéInside Outod pizzožrouta, který drží rekord v nejadaptovanějšího filmuNaprostých dementů,kde i zapadlou jehlou jsme si i my pepíčci museli navléct přes nitku i svou verzi, kterou jsem naštěstí neviděl, ale pokud si můžu vychvalovat obecně českou tvorbu, tak například filmy ze zvířátky jsou hodně po světě oceňované - nejvíc s kozičkami a bobříky. Kdyby se teda točilo moje rande s tou kozatou bobromilou z těch vypečených fláků, prali by se o pozornost asi dvanáct nebo kolik měsíčků co mi hopsají v hlavě a každý chrlí jinou směsici myšlenek, mouder a homoseksuálních fantazií najednou, že by snad nic jiné nebylo slyšeno než:ty voe, ty voe, když už si to rozdáme? Proč neustále něco kváká? Doufám, že dojde k análu - protože to bych si ho myl zbytečně! Kurva, ta má cecky jak Pamela a péro Tommy Lee Jonese. **Není to svým způsobem zas tak moc inteligentní, krom těch stereotypních narážek že jsou ženské v podstatě jen závistivé, složité, nečitelné, testovačné a hledajíc jen bohaté sigma samce.. doprdele, vy si to fakt někteří opravdu myslíte, no to jsem se zas do něčeho pustil.

Zatím se mi ještě nestalo, že bych se u filmu Paola Genoveseho dobře nebavil. A platí to i po zhlédnutí tohoto snímku, který nezapře inspiraci známým animákem. Tato hraná, dospělá verze původního příběhu mě vážně chytla, přestože jsem byl zpočátku značně zmatený tím, co jsem viděl. Ve chvíli, kdy mi to došlo, zapadlo všechno do těch správných kolejí a udrželo se to v nich až do samotného závěru. Myslím, že Italové vcelku dobře vystihli, proč se ženské a mužské myšlení tak často pohybuje po cestách, které se neprotínají, a všechny ty vnitřní rozhovory mě opravdu bavily. Myslím, že mě nejvíc pobavilo horečné hledání v archivu (tahle činnost probíhá v mém mozku bohužel stále častěji) a strastiplná cesta k ženskému orgasmu. Pro mě to byl takový film ze života, protože jsem na podobné debaty všech mých malých vnitřních já opravdu zvyklý. / Poučení: S přemýšlením se to někdy nesmí přehánět.

FolleMente je hravá italská romantická komedie o prvním rande, která nás doslova pustí do hlav dvou lidí u jednoho stolu – a ukáže, kolik hlasů v nás mluví, než vůbec stačíme něco říct. Funguje to jako Inside Out pro dospělé: místo animovaných emocí tu stojí osm „vnitřních postav“ – erotika, paranoia, racionalita, něha… – které se hádají, přetahují a komentují každý pohled i každé gesto.
Paolo Genovese po Naprostých cizincích znovu exceluje v komorním, dialogovém konceptu: geniálně napsané vnitřní rozhovory mají rytmus, nápady a spoustu pepřových hlášek, které přesně trefují naše skutečné úzkosti a očekávání při seznamování. Balancování na kladině jako vizuální metafora pro dosažení orgasmu patří k nejvtipnějším a nejnápaditějším scénám – zábavná, ale překvapivě přesná abstrakce toho, jak křehká je rovnováha mezi touhou a strachem.
Námět je silný, režie jistá a herci výborní: Edoardo Leo a Pilar Fogliati drží celou „vnější“ rovinu na ramenou a jejich chemie dělá z jediné večeře uvěřitelný vztahový oblouk, zatímco ansámbl „vnitřních hlasů“ (Giallini, Papaleo, Pandolfi, Puccini aj.) funguje jako přesný komický chorus. Na druhou stranu je zde možná až moc dialogů ve snaze zalíbit se všem – ale jako chytrá, nápaditá a formálně svěží romantická komedie je FolleMente jedna z nejzajímavějších žánrovek, které současná italská kinematografie nabízí.

Italové, tradiční mistři komedie založené na rozdílech mezi mužem a ženou, možná postrádají Sophiu Loren a Marcella Mastroianniho, na chuti věnovat se tomuto třaskavému tématu jim to ale neubralo. Pro tyto potřeby si od Disneyho zakoupili práva na koncept pixarovky V hlavě, kterou pojmenovali Bláznivě, a rozhodně se jedná o vítanější převod animáku, než jakým je hraná Sněhurka nebo Lví král. Jelikož film pojednává o jednom rande, které směřuje do postele, dokonce by bylo přiléhavé, kdyby si ponechal název originálu, tedy Inside Out. I zde mají obě postavy svou mozkovnu ovládanou skupinou emocí, póz a duševních stavů, které předurčují, kam se jejich myšlenky budou ubírat nebo co trapného vyhrknou. O Pierovy reakce se stará čtveřice mužů, postarší Profesor, deziluzí stižené Valium, milovník Eros a romantik Romeo. Jejich pokoj vypadá částečně jako učená pracovna, částečně mancave. Pochopitelně nemohou chybět psychoanalytické narážky a freudovské hrátky: tak se postava diagnostikuje jako někdo, kdo koná sabotáž superegem, případně se odkazuje na libidózní energii v podobě Eroru a Thanatu. V hlavě nicméně daleko střeleněji a originálněji pracuje s psychologickými koncepty. Bláznivě se drží mnohem víc při zemi i proto, že nyní jsou emoce jen komentátory děje spíše než jeho hybateli, nepodnikají žádná vlastní dobrodružství v podvědomí nebo různých krajinách paměti. Nejen že tu není prostor pro dobrodružství (tedy jiná než milostná), ale nikdo tu nemá perverzní myšlenky nebo bláznivé asociace. Je to přece jen uměřený film pro relativně liberální, ale midcultové publikum. Úskalí, kterému podobný snímek čelí, spočívá neodbytně v tom, že jeho nejspolehlivější zdroj humoru je zároveň i jeho nepřítelem – ano, je jím stereotyp. Jak vytvořit ideální typy, v nichž se pozná co možná nejvíce divaček a diváků, a zároveň předejít tomu, aby postavy nepůsobily schematicky a nudně? Film se s tím vypořádává nevyrovnaně, a tak se svěží momenty střídají s opakováním unaveného konceptu mužů a žen jako odlišných bytostí. Muž je zpravidla zobrazen jako racionální (v jeho hlavě sídlí učenec, zatímco v ženské emocionální teenager), další klišé se nachází ve věku postav, ovšemže je Piero o patnáct let starší než Lara. Radikálnější snímek by mohl ukázat, že je v každém něco femininního nebo maskulinního a dosadit do každého hnízda jednoho zástupce opačného pohlaví, případně pracovat s tím, že nikdo není na škále sexuální orientace stoprocentní. To bych ale od pohodové komedie žádali příliš. Bláznivě vás možná utvrdí, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Ale také ukáže, že se na tomto Martově poli dá dosáhnout příměří a rozmlouvat. Možná se budete vracet z kina lehce pobláznění, ale nakonec se jedná spíše o flirt na jednu noc než o dlouhodobý vztah, dojmy z filmu vyprchávají rychle. Animák v obou svých pokračováních zůstává daleko nápaditější, sofistikovanější a psychologicky prokreslenější podívanou.Více vrecenzina MovieZone.