Marcela (2006)

Už manželských etudách to byl nejsilnější příběh. Když pak Třeštíková materiál z obou cyklů přestříhá do jednoho filmu a vyhází rozptylující balast, který umožní zaostřit na to podstatné, získá to celé ještě víc na síle. Marcela patří k těm, kteří dostali od života pořádně naloženo, ale už ne schopnost to všechno ustát a zvládnout. Obyčejná žena, která ničím nevyniká, ale osud jí do ruky nedal žádné silné karty, jen obrovský pohár hořkosti, který ji navíc nechá vypít do dna. A houby záleží na tom, že ne vždy je v tom bez viny. Takže je to nejen silné, mrazivé, nesmírně smutné a syrové, ale také bez happyendu. A to ani není třeba vědět, jak to všechno dopadlo „po 35 letech“.

Myslím, že je až neuvěřitelné, jaké štěstí na osud měla paní Třeštíková při setkání se smolařkou Marcelou. Její příběh vydá za tisíc Katek a milion René, protože je to obyčejná poctivá ženská. A kdokoli sleduje tento film, nemůže už nikdy nadávat, že se proti němu všechno spiklo. Pro mě je pointa tedy jasná: máme se v tom našem maličkém panelákovém kotci fakt báječně:-)

NEČÍTAŤ OBSAH! Teda aspoň, ak si nechcete pokaziť zážitok. Ja som sa tomu prirodzene vyhol, takže môžem úprimne vyznať svoj "nepoškvrnený" priebeh emócií, ktoré zo mňa vychádzali pri sledovaní spontánne, a zamrzelo by ma, keby som sa im na základe toho vyhol. Pretože boli naozaj hodne silné. Od snímku Marcela som nejak nečakal takúto smršť nepredvídateľne krutých udalostí, ale podpis p.Třeštíkovejto už od podstaty klasicky zaručuje, čiže rozpätie jej tvorby v rámci diváckeho dopadu je jednoducho jej neoddeliteľnou súčasťou rovnako ako jasnou známkou náročnosti príbehu. Samozrejme, nikdy nie je tak zle, aby nemohlo byť horšie, ale podobné prípady ľudských životov nám dávajú týmito spracovaniami pocítiť minimálne to, akými hovadinami sa ako bežný (stereotypný) ľudia každodenne zbytočne zaoberáme. Moja jediná výtka už tradične smeruje iba k trochu agresívnej kamere, z ktorej nezmyselného zoomu sa mi miestamni robilo nevoľno. Marcela je jednoznačne príbehom, ktorého spracovanie touto umelkyňou mnou otriaslo najviac.

PríbehMarcelymá, ako to už v živote býva, dve strany mince. Rubom je ťažký osud, ktorý možno začal rovno po svadbe, t. j. divný manžel napojený na mamin cecok, panovačná svokra, následný logický rozvod, trable matky samoživiteľky, sociálne problémy, nútené sťahovanie, ďalšie partnerské problémy a možno druhé nechcené dieťa, predčasná smrť dcéry, ťažké psychické problémy, ďalšie nútené sťahovanie atď. Na druhej strane líc mince zahŕňa totálny negativizmus, ale aj malú snahu o nejakú zmenu v živote – hlavne sociálnu.Marcelasa neustále utápa v beznádeji a mám taký neblahý pocit, že si na zlé podmienky už akosi zvykla, a možno to už ani nechce zmeniť, pretože má zo všetkého panický strach.

Ano, Marcela udělala v životě mnoho špatných rozhodnutí, nevěřím ale, že by byla zlým člověkem. Rozhodně si nezasloužila to, co ji dál potkalo. Nejspíš nebude intelektuální typ ale že společnost, moderní společnost 21. století dokáže v srdci Evropy prohlížet, aby KDOKOLI takto zápasil s osudem a nepodat mu pomocnou ruku, to mě ideově skutečně bolí. Časosběrný dokument tohoto typu ukazuje, jak moc si s prostým člověkem dokáže čas zahrát opravdu nepěknou hru, jak z dobrosrdečného člověka dokáží okolnosti vymlátit a zadusit i tu nejmenší špetku naděje a udělat z něj bytost, která vlastně touží jenom po vlastním skonu. Je to neuvěřitelné ale je to tak. Jestli bychom jako lidstvo měli mít nějaký vyšší cíl, nějakou sociální metu, kam chceme někdy dospět, měl by to být svět, kde takoví lidé nezůstanou na vše sami, kde se nedostanou do takových životních patových situací, kdy není východiska. Doufám, pevně doufám, že tam zatím míříme a i má milovaná kinematografie má na tom svůj podíl, například dokumenty, jako je tento. Kdy jindy má dvacátník možnost sledovat celý život člověka, kterého by na první pohled nejspíš tupě odsoudil? Jestli někde platí pořekadlo o cestě, která má být důležitější, než-li její cíl, je to právě život. A já si nemohu pomoct ale musím litovat Marcelu za dobu a místo, kde se narodila a kde prožila svůj nešťastný život. Představím si ji někde na Balkáně, kde nešťastný osud potkal celé národy a kde se se vší nepřízní osudu vyrovnávají pospolitostí, hudbou a zpěvem. Být milionářem (dnes spíš miliardářem), poslal bych takového člověka na vysněnou cestu do Kanady, byť třeba jen na měsíc, protože KAŽDÝ má v životě právo na trochu toho štěstí. Pár správných lidí kolem ní a život by byl zase jinačí. Tolik věcí mohlo dopadnout jinak, tolik věcí mohlo dopadnout lépe. Je nesmírně těžké sledovat film, který je doopravdy něčím životem, jeho shrnutím v bodech. Těžko odsuzovat cokoli, jelikož sám bych se v podobném dokumentu vidět asi nechtěl, respektive bych se toho bál.. Bál bych se slyšet slova, sny a touhy mého mladého já a vzpomínat živě na chyby, kterých jsem se od těch dob dopustil, co vše mě potkalo cestou a o to víc pak trnout, co mě čeká dál. Děkuji paní Marcele za její život a za svolení být jeho divákem, necítím nic víc, než soucit, respekt a přání lepších zítřků (bojím se teď hledat, jak to s ní dopadlo..).4/5