Listopad (2017)

Čekal jsem artový bizár, ale přesto jsem byl při sledování ohromen. Obsahově jednoduchý baladický příběh o nenaplněné lásce, maskovaný fragmentovaným vyprávěním a mixem všeho možného z estonské mytologie. Filmu však suverénně kraluje naprosto uhrančivé audiovizuální zpracování a poetická atmosféra. Opravdu zde platí, že snímek nelze popsat, že tohle se zkrátka musí vidět!Listopadje jedním z nejvíce podmanivých filmových zážitků, co jsem kdy viděl, a výčet dechberoucích a hypnotizujících momentů by byl velmi dlouhý. Takže plných pět hvězd tomuto nevšednímu zážitku rád udělím.

Vidiek, ktovie ktoré storočie do minulosti. V tomto fantasy svete máme duchov, ktorí idú jesť so živými na dušičky a vedú s nimi rozhovory, či zhmotnený mor alebo diabla v lese. Pri prvom sústredenom zábere na jazero v zimy len čakám, kedy spod nej niečo vyjde. Zamrznuté ihličie, oslepujúca biela a desivá uspávanka. Latentná helikoptéra unesie kravu. Do toho vážna hudba. Ide o brázdu, čo hovorí a jej chudobní dedinskí majitelia, pohania, sú zvyknutí na to, že hovorí. Hlava rodiny, otec, ju dokonca nejakým spôsobom takto vytvoril. Motivácia hlavnej hrdinky je od začiatku jasná: žiť podľa svojich pravidiel so svojou láskou a byť zabezpečená a rozmaznávať sa. Preto kradne prsteň mŕtveho a nechá sa si ho vymeniť za kus hodvábnej sukne. Nevychádza jej však všetko, preto je nálada filmu skôr depresívna. Čiernobiela filmu pomáha, a to hlavne v noci. Stromy s vysoké a tajomné. Veľmi zaujímavá atmosféra. Ale mám tu scénu, ktorú považujem za kultovú a chcem si ju pustiť znova? Nie. Všetko je tu trhané a pre mňa viac pre formu, ako pre obsah, čo by pre mňa malo byť naopak, aby som hodnotil film výborne. Jedna téma sa ani neuzavrie, nedosiahne potrebnej hĺbky, a už tu máme ďalšiu. Osobná dráma tak občas  redne na pozadí tej spoločenskej. Až topiaci sa kratt tesne pred záverom tomu dodal tie správne emócie. Inak atmosférou zaujímavé, no inak nevýrazné.

Bezprostřední reakce po shlédnutí byla "Hodně dobrý!", celkový pocit je absolutní spokojenost. November rozhodně není jednoduchý film, nikoliv pro komplikovanou zápletku, ale pro ambiciózní, silně estetické a pomalé zpracování scén a obrazu, které v konečném důsledku vytváří svéráznou, jedinečnou a vystylizovanou atmosféru estonského venkova 19. století (indovino). Postavy nejsou nikterak propracované, jednoduše plní (velmi dobře) své archetypální úlohy. Magické a lidové elementy nejsou nijak vysvětlované, jsou jednoduše přirozenou součástí fikčního světa, což podporuje atmosféru a zápletku.Krattidmi přijde jako zajímavá součást folklóru a tamní mytologie, velmi dobře se s nimi v průběhu snímku pracuje (především pak s tím jejichOlafem). Estonština ve filmu je nádherná, skromně též využívá němčiny (k oddělení šlechty) a italštiny (ve snové sekvenci). Střet pohanských tradic a křesťanství jako nového náboženství je proveden citlivě a nevulgárně, nepůsobí jednostranně a pracuje velmi dobře v rámci pověrečné a lidové symboliky (krvácející socha Ježíše, využívání "Božího těla", zakletí kněze vesnickou čarodějkou...). Naprosto geniální práce se zvířaty, které často do děje vstupují (personifikace moru, geniální scény). Ztvárnění ďábla, které by jinde působilo směšně, zapadá do vyznění snímku. Mám mírný problém s černobílým provedení, skutečnost, kterou jsem vytýkal nedávno též kolumbijskému filmuEl abrazo de la serpiente. Jsem si vědom toho, že na kvalitě snímku to nic nemění, jen by pro mě byla i exotizující poloha snímku přínosná, kdybych se jednoduše kochal milovanou estonskou krajinou podobně jako v dokumentuTuulte tahutud maa, ačkoliv pochybuji, že byRainer Sarnetvůbec dokumentární polohu snímku zvažoval - jenže má kultura estonská není a film je mi i oknem do jiných kultur/krajin. November je navíc snímek silně založen na vizuálním provedení, barvy by mu dle mého přidali navíc. Černobílé provedení je de facto využito jen v minimu scén, především snová sekvence s gondolou a některé další, kde je extrémně vyostřena bílá barva (viz odchod Liiny do řeky). Impozantnost těchto scén by bez filtru pochopitelně nevyzněla, je to však jen malá odměna za jinak ochuzení o krásu jednoduché barevnosti estonské přírody, fauny i flory, byť rozumím, že by film přišel o konzistenci, kdyby se pokoušel zachovat jak barevnou estetitku, tak estetiku těch bár vybílených scének (kombinace černobílého s barevnou funguje e. g. vBlonde). November je i přes svůj nic neříkající název (vycházející zKivirähkovaoriginálu, v němž si tvůrci jednoduše vybrali jednu možnost zehk:Rehepapp ehk November) výborným svědectvím o úrovni estonské kinematografie.

Jak to vypadalo na venkově v době, kdy lidé věřili na pověry, mrtví navštěvovali příbuzné a lesy obývali nadpřirozené bytosti? Je to příběh několika generací z různých společenských vrstev, která každá touží po něčem jiném. Někdo po bohatství, lásce, ženichovi nebo dobré úrodě. A pokud k tomu právě různorodých bytostí lze využít, proč ne. Svou neopakovatelnou, chladnou a temnou atmosféru získává film i díky černobílé, která se postupně stává módní záležitostí a vrací se k ní stále více filmařů. Bylo to zmíněno někde pode mnou a já se k tomu připojuji, že nejvíc mi tenhle styl připomíná našeho Františka Vláčila. Jenže to není pro každého. Tím spíš, když místní jsou ochotni věřit opravdu sebemenší pitomosti, ze které nám se dnes může, a určitě se tak i děje, zvedat žaludek.

Baladický magický realismus na estonský způsob ve vesnici, která se na rozdíl od nedávnéJagnynenese ve znamení barev sedláctví a ročními cykly proměnlivé přírody, polí a luk, nýbrž je to venkov nuzných chatrčí, temných březových lesů, bahna a špinavých malých, závistivých a bezzubých lidí, kteří vypadají jak vystřižení z rajchlovských demonstrací. To vše s "švankmajerovskými" motivy, pěknými nápady, humorem i atmosférou mně připomínajícíEggersečiDumału.