Léolo (1992)

Svým způsobem podobný film jakoAmélie z Montmartru(taková její odvrácená strana), avšak osobnější, hlubší, a naproti tomu ne tolik vypočítavý, záměrně podmanivý a optimistický. Nevšední zápisník hořkých příhod z dětství a dospívání, které lze s pomocí fantasie vnímat zčásti i jako okouzlující či roztomilé, což ubírá něco z jejich tíže. Zápisník hravý, nenápadně svíravý a hlavně melancholický, na čemž má svůj podíl zejména hudba, kamera a barevné tónování. Pod vší bizarností a humorem se však ukrývají vnitřní strachy a ostny, které zanechávají na barevném plátně černé stopy. Knihou, již hlavní postava opakovaně pročítá, jeL'Avalée des avalés, jejímž autorem je Réjean Ducharme."... mon amour."

Az na par celkom naturalistickych scen to nebolo az take ohavne ako som cakala, prave naopak. Cely film sa niesol vo velmi zvlastnom duchu, na ake nie som zvyknuta. Postavy su vykreslene v negativnom duchu, do popredia sa dostavaju ich slabosti a zlyhania. Mam pocit, ze svet okolo Leola (Leolo Lozone!) sa vyvija a rastie, zatial co on aj nadalej zostava malym chlapcom. Cas trosku hlbsie preskumat kanadsku kinematografiu.

Zajímavý snímek o nadaném chlapci z trochu přisprostlé rodiny. Leolo, tolik lpící na svém jméně, píše o svých snech, touhách a do toho dost naturalisticky popisuje svůj rodinný svět plný imbecilů, kde nechybí ani několik pokusů o vraždu. Zajímavé je pojetí, kdy příběh vypráví sběratel, který nachází chlapcovi vytrhnuté stránky z deníku (to možná působí trochu nedůvěryhodně). Zároveň se dovídáme, že vlastně ta samá osoba dala Leolovi popud psaní, čímž se kruh uzavírá.

Prvú polhodinku som mal pocit, že čumím na film odTodda Solondzaa zaspomínal som si na svoje prvé honenie péra a že čiernobiele obrázky holých báb som mal ukryté pod kobercom v rohu detskej izby a ako ma moji spolužiaci nabonzovali a ja som sa pred celou triedou kruto ponížený súdružkou učiteľkou triednou rozplakal, avšak potom sa to zmenilo na brutálnu intelektuálnu nudu, kde narátorov hlas a jeho žabožrúčtina mi nesmierne pílili uši rovnako, ako aj toho nadopovaného jeho brata chrápanie! No a ked začala toľko krát ospevovaná Leolova láska Bianca spievať, spomenul som si na staré, komunistické časy a mal som sto chutí si to hodiť ! Podľa tunajšieho hodnotenia usudzujem, že nielen Leolova rodina bola posadnutá hovnom.

Stejně jako u Taxidermie jsem byla znechucena... Nejsou to filmy, na které bych se dívala se zálibou. Účelem je znechutit a znepokojit... Je to velká kontroverze, zda nechat vyhrát morálku či uměleckého ducha. Nedokážu se rozhodnout. Každopádně Léola nechci odsoudit, ale vychvalovat do nebes ho taky nebudu.