Las garras de Lorelei (1974)

Jsem jedním z těch, kteří až dosud ignorovali kinematografii Amanda de Ossoriho mimo ságu o slepých templářích ​​ale narazil jsem na tento titul a řekl jsem si: to musím vidět. A byl jsem mile překvapen. Příběh je zajímavý, vidíme v něm monstrum, spoustu hezkých dívek a docela dost úmrtí, dokonce i s trochou krveprolití.

Po upírských čarodějnicích si Ossorio odskočil také do jednoho německého městečka poblíž Rýnu, kde nechal řádit mytologickou kreaturu Loreley. Ta pro své věčné mládí potřebuje mladou krev, takže takový dívčí internát přijde určitě vhod. Roztrhané kozy a vyrvaná srdce nevypadají vůbec špatně, horší už je to s gumovou maskou monstra. Rozpočet filmu dělal nula celá nula, takže příšeru ukazuje režisér jen střídmě, v křovinách, po většinu času si ale vystačí s jejím pařátem trhající své oběti. Atmosféra jinak slušná. Co ale vysloveně bere dech, je krása Silvie Tortosy ztvárňující Elke. Božská.

Che, tak to je brak braků! Španělé točí na motivy německé mytologie! Barevné, kýčovité, naivní, pitomoučké, trapné atd.! Nicméně, asi zatím nejlepší z Ossoriových filmových odpadků. Je třeba dát si nejméně tři piva, či litr vína, vypnout mozek a dívat se na gumového ještěra, která drásá vyštafírované slečny, jež má chránit neohrožený Tony Kendall (ve skutečnosti italský herec Luciano Stella). Z hlubin Rýnu vystupuje (pouze plavkami oděná!) Lorelei v podání Židovky Helgy Sternové, která se tu ovšem - kupodivu - nesvléká. Zábavné na tomto filmu je rozhodně právě to, co je nechtěné. Zaslouženě za tři...

Kouzelný horror vycházející z poetiky Hammeru. Část filmu se odehrává v jakoby časově neurčité době, připomínající 18.-19.století. Jen obří nákladní lodě, plavící se za doprovodu melancholických tónů po řece, a motorka připomenou, že se jedná o století 20. Černý kočár s rudými závěsy skrývající tajemnou postavu se naopak jakoby vyloupne z temného středověku. Španělé sáhli po germánské mytologii - Lorelei (v závěru se proměňující ve valkýru), Sirgurd ( evokuje Siegfrieda), poklad Nibelungů, Valhala, Wotan... - a namíchali báječný koktejl romantiky, tajemna, krve a dobrodružství. Ženy jsou zde krásné, gore efekty patřičně šťavnaté (za vytrhávání srdce a leptání kyselinou by se ani sám velký Fulci nestyděl) a bestie se ukáže jen na tak dlouho, aby nepůsobila komicky. Legenda o Lorelei je zde připomenuta i jako příběh známý v básnickém podání Heinea Heinricha. Bazén s dívkami a hudba doprovázející záběry na internátní školu jsou připomínkou uvolněných 60.let. Konec jsem čekal trochu jiný, ale takhle to je asi nejlepší.

Pôsobivé... Armando de Ossorio poňal legendu o čarokrásnej siréne Lorelei, sediacej na útese nad Rýnom a navádzajúcej lodivodov do zradných skál, vskutku svojsky a pretvoril zlatovlasú Lorelei v šupinatú obludu, ktorá sa počas splnu zakráda do blízkej dediny a trhá jej obyvateľov na franforce. Pozoruhodné je aj to, akým spôsobom preniesol tento mýtus do prostredia 70-tich rokov a ako sa pokúsil existenciu bájnej bytosti racionálne objasniť za pomoci vedy (rádioaktívna dýka to istí...). Ten scenár popravde nestojí za nič a v podstate iba naoko zastrešuje hromadu gore scén, brutálnych mordov a prítomnosť pekných dievčat, ktoré de Ossorio potreboval zakomponovať do filmu. Mne sa však takáto forma prznenia germánskej (resp. gréckej) mytológie vcelku pozdávala.