Kvarteto (2017)

Když někoho baví hrát v kvartetu, ať hraje, i když mu to třeba nejde. Ostatně sám jsem se honil za merunou na regionální úrovni a pro ligové fotbalisty jsme byli k smíchu. Známý má kapelu, která je šílená (můj pohled). Člověk od legendárních Plastic People byl tak unešený, že na jednom koncertu byli jejich předkapela. Pohledy jsou různé. Tím pádem, ať si pan Krobot točí za své filmy jaké chce, tedy pokud to nefinancuje stát. Jen na okraj, pana Krobota jako herce obdivuji.  Já k tomuto filmu zatím cestu nenašel.

Od autorského filmu Miroslava Krobota těžko očekávat jiný styl než ten jeho specifický: absurdní až dada situace a humory bez pointy, odtažité dlouhé pomlky a "intelektuálština" na pomezí umění, obojí zároveň shazované (nebo naopak míněno 100% vážně, nemožno poznat). V tomto případě na půdorysu vztahových propletenců členů hudebního kvarteta, introvertních postaviček nejistých v tvorbě a nedospělých v životě. Slabší 3 *, ani jsem se nenudil (herecky vyniká skvělý Jaroslav Plesl a dost pomohl nečekaně funkční závěr), avšak že by tím zvládl "básník" něco říct?

Chemie mezi 4 hudebníky, kamarády a lidmi kteří mají své vlastní životy. Osudy protkané z nitek, které pojí jeden společný koníček a vášeň. Přestože film nemá světonosný námět, má svou melancholii a hlavně se odehráván v nádherných kulisách Olomouce a pro Olomoučáky dobře známých. Film se tím stává velmi autentický a člověk má pocit, jako by ty lidi vlastně znal a že mu před očima běží jeho vlastní život. To vše je dáno skvělým výkonem herců a hlavně jejich autentičností.

Zatím nejslabší počin pána Krobota . Z nějakého důvodu jsem si vzpoměl při projekci na naše starší skvosty Mrtvej Brouk , Anděl Exit a Perníková věž . Ta atmosféra tohoto výtvoru mi připoměla tu ranou tvorbu našich tehdy mladších tvůrců . Jako tváří se , že to je děsně kůl , ale je to úplně o ničem , světlejších momentů opravdu pomálu. A to disharmonické pidlikání tomu ještě naložilo. Pana Kroupu asi vyzvedli k tomu filmu v nějakém ústavu. No každý má občas slabou chvilku.

Kudy vede správná cesta do stanice Štěstí? Mirek Krobot se jejího hledání evidentně nebojí a nebojí se ani natočit film jako výpověď o generaci, která by už dávno měla dospět, jen na to stále nenašla odvahu. Díra u Hanušovic byla nádherným rozčeřením stojatých vod současné české kinematografie, vtipnou a zároveň laskavou satirou. Kvarteto je divácky možná poněkud méně atraktivní, více hloubavé, ale také mnohem jímavější a ve své podstatě velice krásné. Hudba k filmu je absolutně dokonalá, zcela ho vystihuje. Bez hlubšího ponoru zní jako kakofonie pro ucho neladných zvuků. Po chvíli máte pocit, že vás začíná jemně hladit a pomalinku kolébat na mírných vlnách. Ty vlny jsou ale přesně tak velké, aby vás neuklimbaly k spánku, jen jemně mravenčí po celém těle. A záhy se přistihnete, že vám ta hudba činí dobře, že ladí s rytmem vašeho srdce. Tedy alespoň já jsem to tak měla s celým filmem.