Křičící muž (2010)

Žiadne angažované posmrkávanie, ako píše Marigold (angažované posmrkávanie je to, čo robí Bono z U2 alebo to, k čomu nabáda a pred čím varuje pápež v prejavoch) . Naopak cez jemné náznaky vyrozprávaná dráma človeka, čo nechce mať nič spoločné so špinavými mocensko - politickými hrami. Je však do nich okolím zaťahovaný. Či tými zdanlivo jednoduchšími v podobe privatizácie hotela a následnej redukcie jeho zamestnancov alebo tými fatálnejšími, vyzývajúcimi na aktívny vklad jednotlivca podporujúceho oficiálnu mocenskú skupinu v boji proti bližšie nedefinovaným rebelom. Spontánne reakcie jedinca na protivenstvá doby v prirodzene plynúcom filme. Žiaľ, prirodzené je len plynutie času a spôsoby vyrovnávania sa jedinca, čo nechce mať so svetom politiky nič spoločné s dôsledkami absurdných hier, ktorých je nechceným účastníkom. Nežiadal o účasť v tom, čo je dennodenne rozohrávané zbrojárskymi gigantami, politickými hochštaplermi a podvodníkmi (čítaj serióznymi demokratickými politikmi vyspelých mocností) na celom africkom kontinente.

Spousta se toho v tomto filmu neděje navenek. Převažují dlouhé záběry téměř bez dění. Ale za mlčenlivou tváří jakoby něco křičelo. Čím to, že se časem syn stává konkurentem vlastnímu otci? Proč se to, co dříve znamenalo hodnoty, postupně vytrácí?
Možná by filmu prospělo jít více k jádru, snažit se hledat odpověď na otázku, kde se v tom, co ze zdálo tak dobré, vzal prvopočátek války. Příběh vypráví o obyčejném člověku a zpravidla právě mezi nimi vyrůstají ty nejpodstatnější občanské konflikty. Nejdřív nenápadně a ze spousty nedůležitých momentů, které ale ve svém úhrnu rozpoutají peklo. Že by jednou z příčin byl onen křik potichu?!?

Dlhé zábery na nemé tváre a striedmy strih nie sú doménou iba "ťažkotonážneho artu", ale zdá sa, že aj Čadskej kinematografie. Minimálne aspoň kričiaceho muža. Nie je však pritom zámerom tvorcov indikovať v divákovi potrebu hľadania hlbších plánov filmu, ale iba naplnenie obligátnej minimálnej dĺžky celovečerného festivalového filmu. Ja som sa tak aspoň viac vžil do prostredia Čadu, čo tiež nie je na zahodenie. Avšak objektívny klad filmu to nie je.

Produkcia z Čadu je celkom slušná exotika, ale zároveň aj slušná nuda. Plavčík v dôchodkovom veku verzus jeho syn verzus vojna niekde v diaľke dáva nádej na slušnú zápletku, ale nepodarilo sa. Dlhé pasáže bez deja, jazdenie na motorke a kričania je celkom málo. ––––Naším nešťastím je to, že sme svoj osud zverili do rúk Božích. –––– Chcem si zaplávať. V rieke.

Ti, kdo tvrdí, že film je stylově poplatný nové francouzské filmografii, mají rozhodně pravdu. Avšak tento vskutku akční film, (stále se objevují nové skutečnosti, které je třeba řešit akcí), má i svůj africký rozměr. Není jím všudepřítomná občanská válka, ale v podstatě nesmyslný pokus jednotlivce (plavčíka, šampiona, Adama) změřit svoji sílu s osudem a vychýlit ho z jeho neúprosných kolejí. Pokus v Africe asi řídký, a i zde naprosto neúspěšný (dá syna na vojnu, aby si udržel své místo - nikoli zaměstnání). A tak Adamovi posléze zbývá jen pokusit se "odvracet neodvratitelné". Po smrti syna (jí film končí) můžeme však tušit, že muž, který křičí, aniž by toho moc namluvil, bude osudově pečovat o svou snachu a svého zatím nenarozeného vnuka a pokračovat tak v odvracení neodvratitelného.