Klub odložených (1989)

Skvělé dílo! Dokonale zachycená tíživá atmosféra 80. let v ČSSR. Je to plné symbolů staré i tehdejší nové doby, ale zároveň je to nadčasové, což je znak dobrého uměleckého díla. Na Bartových filmech mám rád, že si během sledování říkáte, co to je za divný chaos, co se mi to snaží říct, ale na konci to vše vyvrcholí hlubokým poselstvím a dostává smysl. Nutí diváka přemýšlet, nacházet krásu v ošklivosti, může objevovat vlastní interpretace, nejen ty, které tam Barta dal vědomě. Rozpohybované figuríny jsou opravdu děsivé. Jen si představte, kdyby skutečně existoval takový byt, kde by ožívaly odložené figuríny. Pasáž se živými herci je vtipná, jak bodře komentují situaci. A ta zahajovací znělka Československé televize, co zní na konci v tom kontextu, je opravdu hororová. Pohodlně se usaďte, zapomeňte, že jste jen loutky a bavte se.

Příběh tohoto okouzlujícího snímku se jistojistě odehrává v důsledku protnutí filmové kamery s průběhem funkce pravděpodobnosti jednoho domu v nějakém Trýznivém městě. Postavy (resp. jejich figurínové inkarnace) se zpočátku chovají jako na Místě osamění, aby byly vzápětí necitlivě vtaženy do generačního přeskoku. Trochu se to semele, namíchá, a staré děje jdou opět nezměněny dál, nyní ovšem už Podobojí.

Všechno je zde staré, rozpadající se, poetiku a dynamiku zde rámuje destrukce časem, která ale nemůže zvítězit nad nesmrtelností duše, stejně jako každém pořádném zombie hororu. Zvlášť působivé je to v případě harfistky, jejíž harfy struny potrhané vytváří melodie zmarem požehnané....

Mám za to, že jsem to viděl někdy v devadesátých letech jako adolescent v televizi a hrozně mě to vyděsilo. I dnes se mi to zdálo dosti hororové, ale už jsem ze sledování měl i jiné pocity.

Vždycky, když vidím jakéhokoli Bartu, tak mam sentimentální vzpomínku : přeplněná posluchárna, filmový klub ČVUT, Krysař. I tady je něco z toho.

Krásné animace a alegorie. Hodnocení: 75 %