Klaunka (2023)

Olga Sommerovánatočila velice poutavý dokument, při jehož sledování si emociálně vnímavý člověk nutně musí uvědomit, že život může být opravdu krásný. Stačí jen chtít... Doteď jsem vlastně ani netušila, jakým nezměrným talentemJitka Molavcovádisponuje. V každém případě jde o neskutečně inspirativní dámu nejen po stránce profesní, ale především po té lidské. Úchvatná žena. (90%)

Jedna ze tří hlavních legend Semaforu se představuje blíže. První třetina je režijně hodně neudržená, kdy lítáme sem a tam. Tahle část nám ukazuje Molavcovou klaunku, ovšem dále se dostaneme pod povrch a vidíme Molavcovou milující. Ukazuje se žena pokorná, přemýšlivá a smutná. Myslím, že stejně jako u Jiřího Suchého by Klaunce slušela více celovečerní forma, ale i tak nahlédneme do duše ženy, které potěší, když jí potvrdíte, že je Vaším dětstvím.

Měl jsem pocit, že mezi Jitkou a divákem je určitá bariéra a odstup. Ona je to opravdu skvělá umělkyně, ale z jejího dokumentu jsem spíš zklamaná. Přišlo mi to takové syntetické. O jejím životě jsem se dozvěděla celkem málo a příliš mnoho se dokument babral ve výčtu hereččiných představení a projektů, jako by se bál řešit něco podstatnějšího. Jsem ráda za přítomnost Suchého a Strejčka, který ve mě vzbudil velkou lítost. Tato kapitola s ním byla velmi čirá, ale zbytek dokumentu mi přijde spíš vypočítavá seznace, než skutečná tvář a duše Jitky Molavcové - mimořádné umělecké bytosti.

Paní Molavcovou uznávám, přes 40 let jí tleskám v Semaforu. K ní všechna čest. Ovšem recenze se píše na filmy. Tento film - dokument - natočila Sommerová, kterou fakt nemusím. Zprotivila se mi svým aktivismem, podepisováním všech možných petic a fanatickým zbožňováním Havla tak, jako před 70 lety Pavka Kohout Stalina. A tak jsem váhal, zda se vůbec na její dílo podívat. V rámci nestranosti, objektivity podíval. Začíná to pěkně, jsou zde dnes již vzácné záběry z her Elektrická puma, Vetešník, pan Strejček... A - prásk ho! Havel. Už je to tady! A dokonce tam narvala i válku na Ukrajině. (Ještě že nepíšeme rok 1950, to by tam dala i toho Stalina). Takže jak cituje Shakespeara sama paní Jitka:  "Znaven tím vším... jak pokřiví se každá čistá věc... jak umění je stále služkou mocných... Podruhé lépe nevidět".

Jitka Molavcová působí jako velice křehká bytost, ale dokazuje, že je neuvěřitelně silná osobnost. Zkušenou dokumentaristku Sommerovou pustí jen tam, kam sama chce, má přesně nalajnované hraniční čáry a přes ně nikdo nepřekročí ani s ozbrojeným doprovodem. Tohle není chyba Sommerové, to jen Molavcová si zaslouží poklonu za svoji další mimořádnou dovednost.