Avicii: Jsem Tim (2024)

Jeho hudbu jsem nikdy neposlouchal, přestože ji samozřejmě znám. Pustil jsem si ten dokument čistě ze zvědavosti, dlouhé chvíle a protože mám všeobecně rád dokumenty a obzvlášť pak ty, kde je vidět kreativní proces. To, jak vzniká hudba, co se lidem honí v hlavě, jak nahlíží na život... Tohle se mě hodně dotklo. Myslím, že kdybychom se bývali jednou někde potkali, měli bychom si co říct.

Na tento dokument jsem narazila úplnou náhodou a okamžitě mě to vtáhlo do Timova/Aviciiho života. Genius, co to uměl skládat úžasné rytmy, s pomocí svých partnerů, různých zpěváků a stylů tohle zhudebnit a dotáhnout do všech světových žebříčků hitparád a diskoték. I teď je jeho rytmická taneční hudba hodně slyšet a možná ani nevíte, že je to Aviciiho práce.  Už při koukání jsem si jej vygooglila a mrzelo mě, že to neustál.

Ten film je strašně plochej a  zároveň má strašně podivný střihačský rozhodnutí a celkově to mohlo být o polovinu kratší. Navíc mi přijde divný, jak v tom chybí jakákoliv zmínka o milostnym životě, a drogy, který očividně Avicii užíval, jsou zmíněný jen jednou. Trochu mi to připomíná v tomhle Bohemian Rhapsody, že taky asi zasáhl někdo z pozůstalých, aby náhodou nepadlo špatný slovíčko o zesnulém a my jako diváci se třeba nedejbože nedozvěděli pravdu. Takže nakonec vznikl nemastný-neslaný a hlavně přibarvený brak, který tahá pouze hudba.

(57D5/2025) / Vedel som zhruba kto to bol, moc som nikdy cielene Aviciiho nepočúval, ale songy som poznal snáď všetky. Zaujímavo poskladaný dokument, s množstvom pre mňa nových info. Najviac ma bavili asi zábery s produkcie, napríklad s Aloe Blaccom, Neilom Rodgersom atď. Naozaj príbeh ktorý stál za poriadny doku film. (8/10)

Tohle je pro mě osobitější záležitost, jelikož mám Aviciiho hudbu fakt rád, stejně jako celkově EDM scénu kolem roku 2010. Dokument ukazuje, jak se postupně dostával nahoru, jak vypadal jeho běžný život jako producenta, ale taky jaký tlak na něj život úspěšné celebrity kladl. Bylo vidět, že ho vystupování a celkový styl života docela ničily, a že sám úplně nevěděl, jak s tím vším naložit. Myslím, že některé věci cítil hodně silně uvnitř, ale neuměl je moc sdílet nebo pojmenovat. Dokument mě dojal nejen jako příběh o hudbě, ale o člověku, co se ztratil v něčem, co měl původně rád.