Kápo (1960)

Klasický film z koncentrančného tábora, v ktorom zo židovky stáva dozorkyňa, aby si tento omyl pod tlakom vzplanutia lásky nakoniec uvedomila, ale už je neskoro. Je tam pár vecí, ktoré mi nesedeli, ako to, že sa z mladunkého dievčaťa stáva prísna dozorkyňa (15-16-ročná). Myslím, že spoluväzenkyne by jej to dali spočítať. Škoda, že sa vzťahy medzi ženami takmer neriešili. Nevyzerá to potom ucelene. Záver, v ktorom si väzni kopú vlastný spoločný hrob a musia obetovať jedného pre záchranu mnohých je ale pôsobivý.

Dosti rozporuplné a podivné. Edith nevypadala na 14 a už vůbec ne nevinně, tady vidím první zádrhel. Takže její přerod v kápovskou mrchu se v mých očích nekonal. Vypočítavá se mi zdála od samého začátku, nevím proč. Její vzplanutí k vězni taky působilo dosti uměle, možná to byl účel, nevím. Každopádně si u mě sympatie nevybudovala po celou dobu filmu, zdála se mi nedůvěryhodná. Film proto hodnotím jako slabý průměr. Byla-li to rafinovanost tvůrců, pak tedy byla hodně krutá. Pro mě byl film zkrátka hodně nesrozumitelný.

SS-man Karel strhává umírající Židovce Edith, recitující z Šemy verše "Slyš Jisraeli! Hospodin, Bůh náš, Hospodin jeden jest", z kápovského kabátu nacistické insignie. Mladá Edith odchází z hodiny klavíru, skotačí po pařížských ulicích a netuší, co jí přinesou další dny jejího života. Jen těžko se lze na tento příběh dívat a nedomýšlet si, co může člověk dělat na jejím místě. A může si to vůbec domýšlet, když prožil nejsnadnější a nejpohodlnější období, které tato planeta dosud nabídla? Film nabízí dvě možnosti: její cestu a cestu solidarity, třetí je cesta pana Theodora Mundstocka: za dráty se nedostat. Dostat se za ně znamená postupně přijít o svou minulost, a tím o sebe sama, a ztratit svou budoucnost, a tím sebe sama na druhou... Jorge Luis Borges ve své brilantní krátké povídce Jih (Sud) říká, že člověk by měl zemřít, když je klidný, spokojený a možná i šťastný. Byla taková i Edith?

Moje první setkání s Gillem Pontecorvem a hned taková nakládačka. Bylo strhující vidět proměnu hodné studentky klavíru Edith v kápa pracovního tábora Nicole, která pro kus jídla a lepšího zacházení byla schopna udělat skoro cokoliv. Když už je slyšet dunění spojeneckých děl, plánuje si Nicole budoucnost s ruským zajatcem Sašou. Ovšem zjištění, že pro ni už žádná budoucnost není, to bylo mimořádně tvrdé. Celková atmosféra filmu je velmi skličující, asi proto, že je dost blízko realitě...

Pontecorvo vytvoril politicky korektnú drámu z nacistického tábora, kde je základným heslom prežiť. Práve táto základná myšlienka je maximalisticky rozobraná na postave hlavnej hrdinky. Židovka Edith (výborná Susan Strasberg ) rýchlo pochopí, čo všetko musí urobiť, aby si zachránila holý život a jej dvojročná cesta otvára otázky hrdinstva a zbalebosti. Práve tento prerod, keď sa z nej stáva kápo je veľmi silnou ukážkou herectva. Vačší problém mám zo záverom filmu posobiacim až epicky zbytočným a umelecky samoľúbym.