Kanárek (1999)

Prostě plod devadesátých let, v jiném desetiletí by tenhle film asi vzniknout nemohl. Ta fascinace Q. Tarantinem, milieu absolutní umělecké i osobní svobody, jež však může – řekne-li svobodomyslný bohém a volnomyšlenkář svéano drogám– vést do područí závislosti. Osobně mě fascinuje, nakolik dokáže být Tauš zároveň upřímný sám k sobě, seberefenční (jako by natáčel svou vlastní 13. komnatu; ano, odkazuju k tomu dokumentárnímu cyklu České televize), ale zároveň tu svou autentickou zpověď dokáže mistrně stylizovat, přijít s osobitýmkódem. Palec hore. A nějaká ta hvězdička je i za Mejlu Hlavsu! 70 %

Nevím proč je tak moderní a populární u umělců závislost na čemkoli a pak velký comeback a příběh na titulky, jak ten či onen, ta či ona nad tím zvítězili. Asi, že mají lidi rádi dobré konce. Ovšem mnohem rozumnější, byť bez dostatečného potlesku a slávy, je si s drogami či alkoholem nezačínat. S tím jedním vůbec, s tím druhým opatrně. Film možná má odrážet atmosféru tématu, o němž Viktor Tauš točí. Působí totiž, jako by se štáb pohyboval v permanentním rauši. Posedlost Quentinem Tarantinem mi v tomto případě přijde už trochu patologická, škoda, že si z něj nevzali příklad ve více věcech. Za ním totiž stojí dřina a úporná práce i ve chvílích, kdy mu život umělecky házel klacky pod nohy.

Ryzí a surový snímek o životě aspirujícího umělce v absolutní svobodou okupované Praze devadesátých let. Jedná se o jedno z mála děl, kdy jsem schopen vypnout své kulturní elitářství a přijmout ten fakt, že Kanárek rozhodně nemůže být milován všemi. Ba co víc, film je mnohými zavrhován pro svou očividnou nestrukturovanost a "špinavou" kameru, což je bezpochyby ve většině případů znakem kinematografického braku, ze kterého by se jeden poblil (a Uwe Boll to pak sežral). Pro mě je však podstatné to a jenom to, že v Taušově prvotině nespatřuji diletantství a ono zubovité zpracování, které je nesmírně osobní a do jisté míry i intimní, naprosto adoruji. Výpověď o celé generaci a době, scény postupně vedoucí ke kolapsu lidského ducha, sem tam nějaký kozy a hlavně specifické kouzlo, které je produktem celého procesu, od natáčení až po sledování. Pokud vyhledáváte spíše přímočařejší snímky, tak se Kanárkovi obloukem vyhněte. Jinak se připravte na jízdu ve zrezlém kolotoči, který vám odhalí hnus a zároveň krásu doby, kdy se skrze každý zdestruovaný život rodila naše moderní česká společnost.

Experimentální filmy mám hodně rád, ale tenhle styl (nevím, jestli je pro Tauše běžný či nikoli, nic jiného krom Kanárka jsem od něj neviděl) mi vůbec nesedl. I přes zajímavý "příběh" mě to vůbec nebavilo, postavy mi byly nesympatické, kamera mi přišla otravná, nějakou silnou scénu jsem tam taky neviděl a celkově mi to skoro nic nedalo. Hodně ten film zachraňuje talentovaný a zručný střihač, díky kterému to aspoň nějak vypadá, ale jinak mě to fakt minulo. Ale věřím, že své fanoušky si to určitě najde. 2*

Spomínam si, že na strednej škole sme sa nejaký deň už neviem presne z akého dôvodu neučili a namiesto toho sme išli s celou triedou do kina, kde nám púšťali tento film a film Scary Movie. No a pomyslela som si, že som asi nejaká divná, lebo zatiaľ čo na Scary Movie sa všetci spolužiaci smiali a o tomto počine naopak hovorili ako o strašnej blbosti, ja som mala potajomky presne opačný názor a Kanárek na mňa práveže urobil dosť veľký dojem. No keď som si ho pozrela teraz po niekoľkých rokoch, tak neviem teda, ale mala som pocit, že je to prakticky nepozerateľné. Viem, že to má byť film o drogovo závislom a je v podstate nejakou Taušovou výpoveďou, ale toto mi príde akoby to nakrútila jedna chorá hlava, ktorá okolo seba vidí všetko v chorom svetle a ako také to aj nakrúca. Teda chorá hlava, ktorá natáča film, v ktorom aj zároveň vystupuje a v tomto filme natáča ešte ďalšie zábery ďalšou kamerou. Takže celý film je vlastne jeden veľký galimatiáš, asi ako je tomu aj v hlave hlavného protagonistu a pôsobí rovnako extrémne, ako prehnaná tuposť jeho priateľky Bubliny. Ale určite to nejakú výpoveď má, lebo u nás najmä roky deväťdesiate začali mladým ľuďom prinášať únik zo životnej stratenosti, nudy či špinavej šede na postavených socialistických sídliskách drogy. Konečná snaha o očistu sa mi páčila a pamätám si, že už vtedy v tom kine na strednej škole som verila, že sa mu to podarí, ale tak vieme, že ako neskôr Viktor Tauš priznával, prekonával aj ďalšie veľké krízy.