Kairo (2001)

I kdybych teď popsal co jsem viděl, nešlo by o spoiler. Kairo jejaponská art mysteriozní apokalyptická duchařina, která se nepodobá ničemu, co jsem doteď viděl. Kijoši Kurosawovi nelze upřít nejen řemeslnou zručnost ale i neotřelost, s jakou předkládá svou depresivní a znepokojivou vizi "konce světa". Audiovizuálně je to bez výtek, mnohé výjevy jsou filmařskou lahůdkou. Co se samotného příběhu týče...odehrává se v době internetového pravěku, jedné z mladých postav je třeba vysvětlováno, jak má udělat print screen obrazovky a PC mají ještě mechaniku na CD. Pro kontext je to docela důležité, protože vše co se děje, má s internetem spojitost. Nebo to tak aspoň působí...mrk nespoiler. První půle mě bavila právě díky tomuto zvláštnímu spojení/nespojení. Tam bych se čtyřmi hvězdami neváhal. Nicméně přestože nejsem příznivcem polopatického vysvětlování, uvítal bych víc prostoru pro rozvedení myšlenky "zaplněného úložiště". Byla předložena docela vágní teorie, kterou jsem navíc tak úplně nepobral(v té chvíli jsem jí nepovažoval za důležitou), takže jsem se skoro celou druhou půli filmu pouze vezl na vlně atmosféry a zvědavosti. Vcelku mě mrzí, že důvod toho všeho, mám jaksi zastřený. A to přestože jsem pozorný divák. Díky tomu, mi Kairo připadalo dlouhé. Což je jediný důvod proč dám jen tři hvězdy...přestože je to na3 a půl*.Rozhodně jde o výjimečný filmařský počin.

I když nemám moc ráda duchovní horory, šla jsem do toho. Nejprve pozitivně – tenhle film je opravdu krásně natočený. Líbí se mi dlouhé, nestříhané záběry a celková atmosféra, kterou film vytváří. Po delším hledání i ta symbolika duchů, co ve filmu jsou, a stav, do kterého člověk upadne po jejich spatření, je opravdu nádherná. A teď to špatné – film je moc zdlouhavý, celou dobu jen polemizuje o smrti a celou dobu čekáte na nějaké vygradování, které nikdy nepřijde. Posledních deset minut bylo nejzáživnější – a to jsem to už měla zrychlené. Přijde mi, že se o postavy vlastně ani moc nezajímáte, tudíž vás jejich smrt nijak netrápí. Kdyby ten čas, který využili na pětiminutové “chodící” scény, radši věnovali budování osobností postav, aby vám na nich nějak záleželo – za mě by to byla lepší volba. Mrzí mě, že jsem si tenhle film vůbec neužila, i přesto, jak nádherný vizuálně je.

Toto pro mě není horor, ale spíš mysteriózní, psychologický thriller. Není tam nic čeho bych se bál, má to dobrou depresivní, osamělou atmosféru, ale ne hororovou. Hudba je pěkná, s herci a postavami nemám problém. S čím mám ale problém je příběh. Jak film začal tak jsem měl neustále pocit že jsem veprostřed příběhu, a že to nemá začátek, žádné seznámení s postavami, nic. Nicméně nejhorší je to množství nezodpovězených otázek, kdybych si nepřečetl základní popis děje tak pořádně nevím o čem to je, nic tam nevysvětlují (např. jak tento student ví tyto informace, proč tyto lidé lepí na dveře červený pásky, k čemu to slouží, proč se postavy chovají zrovna takhle, jaký je jejich cíl apod.), je to škoda čekal jsem od toho víc.

Kolem přelomu tisíciletí zažívaly asijské horory na západě docela úspěch a spousta jich prorazilo k západnímu publiku -Organ (1996),Cure (1997),Ringu (1998),Audition (1999),Uzumaki (2000),Kairo (2001),Ju-on (2002),Oko (2002),A Tale of Two Sisters (2003),Chakushin ari (2003),Noroi (2005),Silk (2006). Všechny jsou dobré, ale Kairo z nich bylo dle mého nejlepší. Jedná se o nadpřirozený, existenciální, apokalyptický horor s totální atmosférou, který je interpretačně dost otevřený. Je taky polarizující, někteří lidé říkali, že je to nejstrašidelnější horor co kdy viděli, jiným nepřipadá strašidelný vůbec. Mně strašidelný nepřijde, ale naprosto uznávám atmosféru toho hororu. Ten horor je celý natočený jakoby v šeru (nevím jestli použili nějaký temný filtr na kameru), celý jeho svět působí jako by v něm byly vybledlé všechny barvy, které však nevysál nosferatu, ale pocit izolovanosti, samoty, deprese a stav existenciální hrůzy. Po příběhové stránce se jedná o jakousi invazi duchů, kteří do našeho světa začali pronikat přes internet (v roce 2001 byl internet ještě v počátcích a připojovali jsme se k němu přes telefonní linky skrze modemy), díky těmto duchům postupně ze světa mizí lidé a celým filmem se táhne linka tížívé izolovanosti a samoty, která je i v rozhovorech ve filmu opakovaně tématizována. Někteří lidé v tom vidí prorocké varování před tím, co s lidmi udělal internet - měl je k sobě přiblížit, ale ve skutečnosti je od sebe vzdálil. Lidé jsou dnes osamoceni víc než kdykoliv jindy v minulosti. Každopádně film sleduje 2 různé linky, které se v konci filmu propojí. První z těch linek se točí kolem Miči Kudo, která na počátku filmu pracuje v květinářství s kamarádkou Junko, šéfem Yabe a kolegou Tagučim, který už týden doma zkoumá nějaký harddisk a neozývá se. Začnou se objevovat duchové, prvně zmizí Taguči, poté i šéf, a nakonec kamarádka, zůstane jen Miči. Druhá linka sleduje studenta ekonomie Ryosukeho, který na internetu potká duchy, a při snaze vypátrat víc se v počítačové učebně se známí s informatičkou Harue. Začnou spolu pátrat po příčině invaze duchů, mají různé teorie. Harue duchům podlehne, zůstane jen Roysuke. Roysuke a Miči se náhodně potkají na parkovišti v autě a před invazí duchů (která nyní již zachvátila celý svět) uniknou na loď. Od Kurosawy jsem viděl již několik filmů, a všechny z nich se nějakým způsobem dotýkaly psychických nemocí. Atmosféra tohoto filmu je deprese, samota a existenciální hrůza, hledání východiska v sebevraždě. Ale možnost jednoznačné interpretace film dle mého nenabízí, tj že bychom byli schopni říct, co přesně ti duchové metaforicky představují. Mohly by být symbolem deprese nebo samoty.

Kairoje velmi originální apokalyptický zážitek a také nejspeciálnější hororový film, co jsem za dlouhou dobu viděl. Pro většinu diváků film bude působit pomalu a utahaně a přiznávám, že dvou hodinová stopáž v pár částech filmu opravdu trochu ubližuje, ale jinak jsem se, musím přiznat, královsky bavil. Film je opravdu temný, nepříjemný a veškeré zlo skrývá do tmy, přičemž nikdy nesází na levné lekačky, ale na prostě neskutečnou atmosféru a na jak já rád říkám''tiché jumpscary''. Postavy jsou taky skvělé a krásně se na ně všechny dívalo. Kurosawa natočil film, který si budu pamatovat ještě opravdu velmi dlouho a to v dobrém.Výbornýsnímek. 5/5