Tokijská sonáta (2008)

Kijoši Kurosawa natočil netradičně film podle cizího scénáře. Oprostil se od svých tradičních thrillerových postupů, ale jasně vyhraněný komentář k paradoxům japonské společnosti nechybí ani v Tokijské sonátě. Očekávání a realita jsou tu v ostrém střetu a přijmutí tohoto rozporu je zde pro dospělé mnohem složitější než pro jejich děti. Film nabízí naději, ale za cenu ostré lekce.

Rodinné drama od japonského režiséraKijoši Kurosawunení dokonalé a  končí s nádechem sentimentu, ale jde o přímočarý filmový příběh s náležitou dávkou soucitu. Díváme se, co se stane s rodinou, když dojde k nejhoršímu a úspěšný život před tímto zlomovým bodem je náhle popřen. (! Obsah) Hlavní představitel ztratí práci a jelikož se potřebuje vyhnout ponížení, lže a každý den předstírá odchod do práce (v obleku a kravatě, tak jak to vyžadovalo jeho dřívější postavení). Jeho žena brzy začíná tušit, co se stalo a tak přechází břemeno lži na ní a taky předstírá, že to neví. Starší syn rovněž nemůže najít práci a tak odchází z domova a vstupuje do americké armády jako mezinárodní dobrovolník, bez souhlasu otce, jenž ho v zuřivém afektu vyhodí. A mladšímu synovi bylo z finančních důvodů odepřeno chodit na hodiny klavíru, ale plíží se ven, aby si zaplatil lekce za prostředky na obědy. Takže podvádějí všichni a každý každého. „Tokijská sonáta“ukazuje, co se stane, když muž postaví svou kariéru do nezpochybnitelného středu svého "já" a psychicky zkolabuje, když tuto představu ztratí. Ukazuje vnucování autority, která už neexistuje, i když rituály ještě fungují.
Nenápadný a inteligentní snímek opřetvářcea síle i důležitostirodiny.

Japonská herečka,Kjóko Koizumiová, je hádam tou najväčšou možnouvábničkou, prečo dať vôbec práve tejtorodinnej dráme, akú, takú šancu, pretože jej varinajživšia postava-Megumi Sasakiová, je zrejme tým najpozitívnejším článkom, inak dosťsentimentálneho počinupod taktovkouKijoša Kurosawu, ktorý si zrovna tentoraz, bohužiaľ, poriadne nepostrážil ani「strihovú skladbu」, kvôli čomu v podstate samotný film strácal na atraktivite ako celok... • Tento dojem pravdepodobne pochádza už z toho prostého hľadiska, že sascenárchcel venovať ("zavďačiť") asi každému jednému členovi rodiny, pričom to ale nečinil svedomito, povedzme len útržkovito, až tým oveľa viacej『tlačil na pílu』, než je prípustné, a to ani nehovoriac o tom, akonáhle vstúpila na scénu postava v podaníKódžiho Jakušoa, ktorá ako by normálne pochádzala z úplne iného filmu, čím snímka u mňa snáď definitívne stratila možnosť na vyššie (z)hodnotenie, pritom samotný začiatok príbehu je vskutku ešte veľmi sľubným, prezentujúcim zaujímavú konšteláciu ústrednej postavyRyuheia Sasakihov podaníTerujukiho Kagawu, ktorý síce nebol na prvý pohľad extra sympatickým, no i napriek tomu sa celé「filmové dianie」začalo priamo od neho odvíjať. Skrátka, čochvíľa tento protagonista prichádza o svoje dobre platené zamestnanie, čím ako sa zvyčajne zvykne hovorievať, „doterajší nadštandardný spôsob života sa začne otriasať v samých základoch”, keďže túto skutočnosť pred rodinou neustále tají, tak sa väčšinou správa presne tak, ako by sa ani nechumelilo. Jednoducho povedané, žene, ani dvom synom o tejtokrutej realitenecekne ani jedno slovo, tým by jeho osobnosť utrpela veľkú porážku, a preto sa každé ráno vždy vytráca s tým, že chodí stále do práce... • Ďalšou devízou tohto filmu sú ďalšietajomstvánašich postáv, a do toho sa tiež ešte primiešajú isociálne pomeryJaponcov apolitika, čím sa divákovi snáď automaticky predsúvajú zmätočné ukazovatele, a tak sa nedokáže kvalitnejšie sústrediť ani na jeden z nich, i keď podotýkam, žeSasakiovcisú trvalo neoddeliteľnou časťou celejTokijskej sonáty, no miestami sami pôsobia chaotickejšie, ako by sa mohlo zdať. • Neviem, či by som si ich mohol dovoliť označiť, akodynsfunkčnúfamíliu, alebo nejakým iným smeromrozvrátenú, no svoju recenziu vzápätí podtrhujem aj tým dodatkom, že vzťahy medzi nimi boli zvyčajne naštrbené, keď ani nie medzi matkou a jej synmi, ako najskôr medziautoritatívnymotcom a následne potom sa to vzťahuje i na jeho synátorov v podobáchKendžiho&Takašiho, ktorí majú so svojim otcom -mimoriadne komplikovanú zviazanosť. • Finále je takou podivuhodnou bodkou za celým predchádzajúcim dianím, za ktorým by som mohol kľudne pridať i sám výkričník?

Kdesi jsem si přečetl, že každý japonský filmař dříve či později dospěje k pokloně Ozuovi. Tak i Kijoši Kurosawa dal v "Tokijské sonátě" projednou přednost všednosti a prostotě před postmoderním strašením, alespoň v první polovině. Pak ale, jakoby sám znuděn tím, do čeho se pustil, povolal boha ze stroje a zvrátil poklidnou studii rodiny v akční alegorii ; poslední slovo má hollywoodská atrapa katarze, většinou kritiků pochválená. Naučení, jak jsem si je přebral já : je dobré mít v rodině aspoň jednoho neztroskotance.

Tenhle film rozhodně není pro každého.
To, co dnes na tomto snímku bude asi mnohým vadit ze všeho nejvíc je jeho "mlčenlivost", protože jsme si jako diváci zvykli na to mít vše naservírované v tom nejrychlejším možném sledu, ať už dějovém, tak verbálním. A co není "akční" je pro většinu i nudné. Tento snímek ale vychází z opačné poctaty a mnohem více svou kamerou a mlčenlivostí nabízí divákovi možnost vnímat postavy i s jejich myšlenkami a vnitřními pocity. A to je v dnešní době veliká vzácnost.