Jsem tvá (2013)

Sympatizování publika s postavami připomíná horskou dráhu, hlavně u hlavní hrdinky. Přesto jsem s ní soucítil, zejména kvůli zcela na hlavu padlé rodině. Při vztahu sprincem ze Stockholmuse pak ukážou všechny její problémy. Ač se snaží pomocí kompromisů rozdvojit pro partnera Jespera i syna Felixe, nefunguje to, oba si žádají pozornost na úkor toho druhého (nepřidá ani to, že se Jesper vybarví jako pěkný debil, a Felix není ničím jiným než zpovykaným smradem zasluhujícím místo lítosti převýchovu). Režisérka se tak ve svém debutu dotýká palčivé otázky, jak si má rozvedená žena s dítětem najít stálého partnera. To, že Mina neumí být sama, její strach ze samoty je až patologický, a vede k neustálé volbě mezi tím být matkou, anebo milenkou, jen umocňuje celý problém. A rozkol mezi sympatiemi a současně nepochopením hlavní hrdinky mi vydržel až do konce. Přesto si nemyslím, že si Mina za své hloupé chování či závěrečné rozhodnutí zaslouží černobílé odsouzení. Toto pestrou paletu pocitů vyvolávající dílo hodnotím slabšími 4*.

Táto žena nepatrí nikam. Jej rodina ani ona sama nepatria do krajiny, v ktorej žijú. Ona zase nepatrí do rodiny, ktorá ju do tejto chladnej krajiny vzala. Vyberá si mužov, ktorí k nej vôbec nepatria. Nedá sa jej držať palce, bohužiaľ. Vzťah na dlhé lakte, k tomu nezáujem o svoje dieťa a absolútne neprimeraný životný štýl. Takéto veci ma dokážu slušne rozhodiť, napriek tomu odporúčam. Len neviem komu.

Neúspěšná herečka, která má neúspěchy v nalezení normálního partnera a lásky. K tomu má ještě malýho zlobivýho synka a hroznou pakistánskou rodinu, která ji pro příliš evropský styl života naprosto zavrhne. Citlivý, lidský posmutnělý film s překrásnou herečkou. A taky oceňuji celkem odvážné milostné scény.

Studie (ne)lásky a (ne)sobeckosti. Pro některé lidi je život přímou linkou, po které kráčí s očima upřenýma na vytyčený cíl, jiní nejistě tápou na horské stezce se zavázanýma očima směrem, kde tuší obzor, za kterým se skrývá naplnění jejich snů. Mina je ten druhý případ. Ještě jí není třicet, ale už toho má za sebou víc než většina čtyřicetiletých. Nevydařilo se jí manželství, ani spousta paralelních i následných vztahů, ve své zakonzervované indické rodině se cítí jako jediná zkažená sardinka a nadto se stará o šestiletého syna, ačkoli je sama pořád dítě. Další těžké zklamání přinese vztah se švédským scénáristou Jesperem, který ale nakonec vycouvá a zbabělými výmluvami na „tvorbu“ se snaží skrýt, že se mu prostě nechce měnit svůj pohodlný životní styl. Kdyby mohl mít Minu hezky po ruce jen na sex (a samozřejmě bez Felixe), to by byla jiná. Jenže Mina chce víc a on míň. Co se mi na filmu hodně líbilo, bylo, že tvůrci úspěšně odolali pokušení moralizovat, nebo se i jen přiklánět k té či oné straně. Neodsuzují ani rodinu, která Minu nakonec odvrhne, ani Jespera, ani zmatenou Minu, jakkoli si za svou situaci může víceméně sama. A díky tomu i divák nakonec dokáže zaujmout smířlivý postoj, který nemá daleko k soucitu.
(vícezde)

Ano, Mina se občas chová hloupě a nezodpovědně, i přesto mi ji ale docela líto bylo. Ona to totiž v jejím životě nemá nejlehčí, pořádně neví kam se zařadit, co dělat a navíc ji ani rodina zrovna nepomáhá. Amrita Acharia ji navíc ztvárnila tak výborně, jako by to byl přímo její osobní příběh... už jen ty její věčně smutné oči vystihují mnohé z Minina života. Film je to takový jednoduše lidský, kvalitně zrežírovaný a na Norsko možná trochu netradiční, což mu na zajímavosti jen přidává. 70%