Jmenovec (2006)

Příběh jedné rodiny, tak by se dalo velmi rychle shrnout vše, o čem tento snímek je. Ind žijící v USA (Irrfan Khan) si namluví v Indii děvče (Tabu) a spolu odcestují do ráje na zemi, který zde představuje USA. Poté se jim narodí chlapec a děvče. Postupné posouvání v ději nás seznámí s tím, jak se čas a prostředí podepsalo na jejich rodině. Nejviditelněji na jejich potomcích, které můžeme sledovat od plenek po plnou dospělost. S přicházející novou generací, novými vztahy a způsobem života v západním světě se pomalu, ale jistě jako rodina odcizují... Nic zázračného nečekejte, ani nějaká silná poselství do života. I.F. a Tabu jsou bez debat výborní herci, ale zde se nedalo nic navíc prodat. Prostě jen sledujeme osudy jedné rodiny, to je vše. Je mi líto, ale zdejší hodnocení je přehnaně vysoké. Krutě průměrné, lehce v nudě mučivé a bez efektu, kterým jinak indické filmy přetékají - záplavou emocí. Samozřejmě můj názor. Někoho jiného to mohlo velmi fascinovat, mě tedy rozhodně ne. Jasný a čistý průměr tří hvězd. Zde není nad čím spekulovat.

Typická americká koprodukcia, mne teda vôbec nevyhovuje. Asi v polovici filmu som si matne uvedomila, že toto som už videla, aj keď to bolo ešte pred nástupom mojej éry "Bollywood" ale zjavne ma to neočarilo veľmi ani vtedy ani teraz. Irrfan dokáže dať zo seba omnoho viac, táto nemastná neslaná rola bola divná. Tabu bola síce zlatá, ale celý film postráda nejakú hlbšiu myšlienku, niečo zlomové teda ak to tam malo smerovať. V obsahu sa píše o dramatickom príbehu a rebelujúcom synovi, pre Boha kde to vzali, toto bola dráma a rebélia? To bol pokľudný náhľad do rodiny žijúcej v Amerike a nič viac.

Film je sice jen zkratkou jinak výborné knížky spisovatelky Jhumpy Lahiriové, držitelky Pulitzerovy ceny, ale výkony Irrfana Khana a dalších indických herců pozvedají film od klasické americké mainstreamové produkce k zajímavé sondě do života indického mladíka, rozpolceného mezi svými indickými kořeny a americkou současností. Ani film ani kniha se nesnaží být jednoznačnou výpovědí o imigrantech, ale spíše nabízí postmoderní pohled na tradiční schémata příběhů o imigrantech.

Příběh indické rodiny, která se učí žít v Americe je zvláštním mixem euroindické kinematografie. Kombinuje obě v mnoha ohledech. Je to jednak na první pohled jasné střídání obrázků z obou zemí s místními delikatesami, které jsou zachycené pouze zkoumavou kamerou, která sleduje okolí. Euroindický mix se týká i příběhu - v Indii se něco stane až po svatbě, proto i tento film začíná nejinak, ale to co se stane pak už se týká problémů, které jsou vlastní spíše Evropě se všemi rozvody, rozpadem rodin... Velkou radost mi udělala i hudba, která je taktéž syntézou. Nejen, že se střídají ryze indické motivy na sitár a tablá s dunící evropskou hip-hopovou hudbou, ale skladatel hudby v několika momentech oba dva typy spojil v jeden, který je překvapivě plně funkční a skvěle dokresluje atmosféru. A to způsobem nám ne tolik známým - odstíny čtvrtónů, které umožňuje sitár jsou skutečně velmi mocným způsobem jak rozeznívat emoce.___Celý film je naštěstí dalek indické rasy masala, která míchá všechny žánry do jednoho filmu. Celý film se drží jednoho tématu, které neruší ani akčními scénami, ani hudebními vystoupeními. Jedná se o zajímavou až sociologickou studii o rodině tam a tady a specifičtěji o tom, co je to, když se jedna generace vykoření proto, aby její děti zakořenili v nadějnějším světě.

Bohužel (bohudík) jsem Gogola nečetla, ani v budoucnu číst nehodlám, tak mi naprosto uniká nejspíš zásadní narážka celého filmu :" Všichni jsme vznikli z Gogolova pláště. Jednoho dne to pochopíš. Ani toto mi moc nepomohlo:"http://www.cesky-jazyk.cz/ctenarsky-denik/nikolaj-vasiljevic-gogol/petrohradske-povidky.html