Jezero (2008)

Úplná strata času, to je film pre tých, ktorým hovno namažú na plátno a oni sa kochajú že aké umenie to vidia a cítia, že dokonca nesmrdí, lebo ho vysral nejakýFilip Grandriééé. Normálny človek sa ale nekochá 22 sekundovýmizábermi na hubu, ktorá zíva. Lebo áno, aj toho sa tu namiesto replík dočkáme, blízky kamerový záber na otvorenú tlamu, rozmazaný, asi aby nebolo vidieť zubný plak. Z tohto príbehu oepileptickom incestnom drevorubačovisi nikto nič nemôže vziať. Len vyššie spomínané prípady, ktoré dokážu oceniť pseudoart a vzrušuje je ich, že minimálne v predstavách môžu nakladať sestru, tentokrát výnimočne nie zdravotnú ani rehoľnú, ale rovno vlastnú.

Tento film je jednoznačně temný a zcela jsem mu neporozuměl.Ano, incestu jsem si všiml, vizuálně silných scén vůbec ne. Většina scén tonula v naprosté tmě, z níž se občas vynořila část lidského těla. Blíže neurčená krajina? No, film trochu upomínal na severské motivy, točen byl ve francouzských Alpách, proč to děvče (pro mne zcela neznámá herečka Natalie Řehořová) zpívalo v nějaké germánské písni. Mrazivá příroda je pro mne bezútěšná vždycky, zimu nenávidím. Ano, ten epileptický záchvat byl skutečně nejsilnějším zážitkem, ale také asi jediným. Romantické nálady poutníka? Ha ha ha... No, k poslední větě obsahu - já stále hledal nějaké psychologické záležitosti - a vida, ony tam nebyly... Prostě film přespříliš umělecký, abychom mu my, kteří uvažujeme realisticky, porozuměli. Dva komentáře mě rozesmály. Obsahují slovo ambientní. Nemám rád, když někdo ze sebe dělá velkého intelektuála, já se raději podívám do slovníku, co to znamená, a přiznám se k tomu, že to nevím...

Philippe Grandrieux je pre mňa najprogresívnejší režisér súčasnosti. Je umelcom a vizionárom v jednej osobe, podobne ako Aphex Twin pred desiatimi rokmi určoval trendy na hudobnom fronte, na poli filmovom momentálne vyniká režisér s absolútne nezávislým vnímaním tvorcovskej práce v oblasti filmu. Zaužívané postupy tu nemajú miesto. Zo dňa na deň zmení dohodnutú lokáciu nakrúcania, z minúty na minútu vymení vybratých hercov, na place sa nedrží scenára. Zdá sa vám to nemožné? Šialené? Nie, takto koná pravý umelec. Vyznávač stoicizmu Marca Aurelia či filozofie Friedricha Nietzscheho sa totiž necháva unášať svojimi fantazmagóriami založenými na chaose, na niečom, čo zvonku nejaví žiadnu formu. Lenže ono to formu má. Ale nezvyčajnú. Film je tmavý. Filmové laboratória kontaktujú režiséra, že to má podexponované. Neostré. Producent zúri. Ale vážení, ono to tak má byť. Sneh, mráz, šero, temnota lesa i postáv. Z tohoto filmu budete cítiť chlad. Na tele i na duši.

Kedysi v jednom rohovore Bryan Adams povedal , že rašej žije v lone prírody ako v prdeli sveta. Asi mal na mysli nejaký svoj ranč 20 minút autom do mesta. Táto rodinka toto krédo však berie pekne od podlahy. A svojim spôsobom im aj závidím, pretože v okolí jazera v zasneženej prírode je melancholicky krásne. So vzťahmi je to už komplikovanejšie, prírode totiž nerozkážete a tak dochádza aj na kinematograficky tabuizované témy. Úplne iný film, ako Grandieuxove "terory" s trpiacimi ženami a opäť úplne mimo akéhokoľvek percentuálneho hodnotenia. A jedine na kvalitnom veľkom plátne, na čo som bohužiaľ šťastie nemal.

Un Lac (Jezero) je velmi nekonvencnim filmem natocenym velice netradicni ale zdarilou kamerou. Ve filmu je minimum dialogu. O to vic si vsimame prave kamery, detailu a prostredi , ktere nam jakoby nahrazuji rozhovory a pomoci jichz nahlizime a vnimame prozitky a emoce herců. Dilo je zasazeno do prostredi, nevime kam. Vystupuji zde lide, nevime kdo. To vsechno jen podtrhuje fakt, ze je cely ve francouzstine, kdyz nahle zaslechnem vlamstinu a pak i cestinu. Divak nevi a ani nema smysl se po tom pidit. Bavilo me se stylizovat do prozivanych pocitu, at slo uz o incestni lasku, nebo proste jen zabery spiciho chlapka.