Jan Křížek, sochy a včely (2005)

Řezníčkův portrét českého sochaře, kreslíře a grafika Jana Křížka žijícího po komunistickém puči v roce 1948 ve Francii je nesmírně citlivý a vnímavý. Výrazově je bohatý i skromný: na pozadí (přes jitřící proměnlivost celistvých) krajinných záběrů, rodinných snímků a pohledů na Křížkova díla zaznívá vyprávění bezmála nezřené staré ženy, umělcovy manželky. Výsledkem je pevné dílo, v němž se předkládaná životní pouť neodděluje od míst, jimiž vedla, a od lidí, kteří po ní přešli. Nádherné dílo, nabyté ohromnou duchovní silou.

Manželka Jana Křížka se svým vyprávním snaží postihnout povahu a tvorbu svého manžela. Během dokumentu ji ani jednou nezahlédneme. Řeč doprovází jen klidné, meditatviní obrázky francouzské krajiny, kde vdova po umělci žije, a archivní materiály. Nejedná se o typický dokument nabitý fakty, ale spíš o jakousi meditativní úvahu nad příběhem významného umělce, kterého už dnes (a myslím, že nemluvím jen za sebe) málokdo zná.

O polovinu bych ubral komplikované úvahy Křížkovo paní a pokusil se vytvořit pocitový otisk...

Vyprávění staré paní u čaje o svém příteli.

Tenhle meditativní film nakonec nebyl nic pro mne. Jana Křížka, ani jeho umění, jsem nikdy neznal, a z větší části to tak zůstalo. Vyprávění jeho manželky Jiřiny podkreslují obrázky, které mi většinou nepřipadaly ani zdaleka tak zajímavé jako vyprávění o umělci, jehož dílo mi nic neříká.