Indiánské léto (1995)

Připomínka toho, jak brutálně nadaným tvůrcem byl Saša Gedeon. Hodinové hořkosladké drama dvou dospívajících sestřenic na prázdninách u babičky. Trošku neuchopitelné, ale hodně ikonické rozpravy na vesnické zábavě, kde hudební podkres obstarávají nám všem středočechům dobře známí Brutus. Také Tatiana Dyková a Klára Issová na počátků svých kariér a jedna ikonická jablečná vana. Škoda.

Indiánské léto je příběhem dvou sestřenic a jejich vztahu, který se vyvíjí během jednoho léta stráveného u babičky. Postavy Marie a Kláry ztvárňují Tatiana Dyková (dříve Vilhelmová) a Klára Issová. Klára film rámuje úvodní i závěrečnou jízdou vlakem, což naznačuje, že právě ona je jeho ústřední postavou. Po většinu snímku však zůstává pasivní a výrazově úsporná, přesto se s ní divák dokáže identifikovat. Už v úvodní scéně na vesnické zábavě s kapelou Brutus působí introvertně a zdrženlivě. Protikladem je Marie. Ta je přímočará, dominantní a místy až arogantní. Kláře opakovaně dává najevo, že je svázaná a nemožná, což posiluje divákovu empatii právě ke Kláře. Její pozdější proměna, symbolizovaná červenými šaty od Marie je spíše změnou vnějšího vnímání než vnitřní identity. Klára zůstává stejná. Vedlejší postavy babičky (Olga Karásková) a dvou mladíků (Jiří Ployhar, Robert Štěpánek) slouží především k dokreslení charakterů hlavních hrdinek a zůstávají bohužel bez většího dramatického prostoru. Atmosféra filmu je po celou dobu neměnná. Přetrvává pocit vesnické „nudy“, kde jediným únikem je hudba a alkohol. Tvůrci pracují s pomalým, jednotným tempem bez výraznějších zvratů, což může vést k absenci katarze a nechat diváka na konci zcela chladným. Některé situace, jako lákání dívky do krmelce za účelem styku, mohou být humorné, ale zkrátka to nestačí.

Díra ,,kdesi v české kotlině´´, kde se chodí i někam, ,,kde je to blbý a není to tam hezký´´, protože kam se má chodit (:D)  Kde se zastavil čas moc, tak že se můžou naprosto běžně opakovat stále stejná schémata rozhovoru (výslech po tancovačce, hovor u večerní telvize.) Kde jednou z mála naplní může být neustále zpracování lerbích  jablek na vícero způsobu. Pomoci jablíček se i  věčně ,,svazaná´´, může zase uvázat, když se ještě nechce rozvázat.:D Protože možná ještě nelze útéct tomu, s čím se člověk narodil - vlivu indiánských předků. Krásně vystižená letní nálada - A uvolněna asi jen do takové míry, jak moc dokázala být spontánní sama hlavní hrdinka Klára.:D  Mimořádně cudné podání náčrtů  objevování prvních lásek, prvotních signalů sexuality a počátečního ,,nucení k nenucenosti´´ zde ale má své kouzlo. K tomu pro mě jako z mladšího ročníka bonus v dobovém významu filmu - devadesátková atmosféra, kdy dospívání ještě vůbec nelemují moderní technologie, kdy se na větší ,,citové sblížení´´ jde skrz dopis a na zábavě hraje brutusáci.:D A ,,Formanovské´´ absurdní trapno dialogy o ničem okouzlující mimoňský nádech dovršují. Nejslavnější scéna s potapěním se do vany s jablíčky je poezie! Patnáctiletá Klára Issová byla krásně přirozeně ,roztomile ,zapšklá a svazáná´´ a Dykovou jsem hold snesl. Nejlepší hláška?Já jsem dneska takovej doprovázeč

Nuda, nuda a ještě jednou nuda! Tohle byla opravdu jen a jen zkouška mé divácké trpělivosti a tolerance vůči ději, který v 65 minutách nabízí skutečně holé minimum. Indiánské léto, ač se na první dobrou může jevit jako originální artový počin z našich končin, nenabízí ve skutečnosti pro ostříleného diváka či čtenáře trampských či letních "pohodových" děl pražádné nic. Částečně je to kvůli řídkému scénáři, částečně kvůli postavám, které co věta, to zopakování již řečeného (chápu, že to byl úmysl - vykreslit unylost léta, postav, okolí, všeho -, ale tak zase vocaď pocaď, nejde na tom vystavět celý film), tak částečně kvůli vleklosti scén, kdy sledujeme ukrutně dlouho něco, co dopředu víme, že nikam nepovede. Nevím no, čím si to tu na databázi vysloužilo 67%, ale já za sebe rozhodně srážím hodnocení dolů a sázím horší 2⭐ (za výdrž).Vyhodnocení:I ta scéna s vanou a jablky překvapivě nic moc, a to jsem se na ni tolik těšil

Nejlepší, nanejvýš druhý nejlepší film Saši Gedeona o (')idiotech('), funguje jako 
1)krasohled do časů, kdy bylo nezbytné řešit, je blbej, kdo je nucenej a kdo je odvázanej,
2)připomínka naivní zamilovanosti devadesátých let do let šedesátých.
Přeneseme-li se či dokonce dokážeme si užít civilně dementní / 'nechtěně' vypointované dialogy, přes které se lze dobrat podezření, že Gedeon je jedním z těch, kteří žárlí na obsah, že by snad mohl zastřít formu, odhalí se skutečně nádherně natočený film.