Hodíme se k sobě, miláčku...? (1974)

Nad průměr to dovedli především herci v čele s Brodským a Brejchovou, děj jako takový byl spíše slabší, třebaže místy situačně i konverzačně vtipný. Pamatuju si, že nejvíc mě zaujala dodekafonická melodie, kterou hrál Josef Bláha na klavír (Le Miracle d'Amour Cybernétique), protože mi připomínala jakousi skladbu Keitha Emersona, člena mé oblíbené progrockové britské kapely Emerson, Lake and Palmer. ...https://www.youtube.com/watch?v=qVC3BHVHW0U

VariáciaJáchyme hoď ho do strojeakurát scenárista ani predstavitelia hlavných rolí nie sú komici, takže spočiatku zábavný potenciál využíva Iva Janžurová a František Peterka. Do hry však vstupuje dvojnásobná zámena postáv, ktorá komický potenciál znásobuje, takže aj zábavy je viac. Záver je síce priehľadný a tak trocha umelý ale predsa len úsmevný. 65%

...manželská komedie na nedělní odpoledne na chatě s příchutí elektroniky, nového vynálezu počítače na půl místnosti.... Janžurová a Peterka jsou nejlepším párem... u Brodského a Brejchové mě připadne, že čím jsou starší vyzáží, tím víc se k sobě nehodí, což se i tak nakonec stalo, podle mě si měla vzít radši toho Petra Karáta...

Film, na němž mě nejvíc zaujaly 3 věci: 1) to, jak strašlivě za těch skoro 50 let zastaral (opakování vtipu s vyprodanými kroužky na záclony - v prodejně železářství na Staromáku, příšerné dobové kostýmy a účesy, dnes již nemyslitelné mytí auta na břehu Vltavy v pražském centru, dnes již nesrozumitelné narážky typu "Fifi pírko", všichni tam neustále a všude kouří, a kapitola sama pro sebe jsou megatrapné scény s předpotopním počítačem, respektive rekvizitou, která je za něj vydávána), 2) to, že tam snad polovina herců nosí paruku (u Brejchové bych za to ruku do ohně nedal, ale jako paruka mi to přišlo fest, a minimálně u plešouna Bláhy a Zázvorkové jsem si tím naprosto jistý, protože u něj si nevybavuji, že bych ho někdy jindy viděl s vlasy, a u ní chápu, že z ní potřebovali těmi umělými šedinami udělat Vikyho tetičku, protože ve skutečnosti on byl dokonce o 2 roky starší než ona), 3) a konečně mě nesmírně překvapilo, že film nijak netematizuje na tu dobu překvapivý fakt, že je manželství hlavních postav po 10 letech stále bezdětné, pro což mě jako jediné vysvětlení napadlo, že si chtěl prostě Schulhoff ulehčit práci, protože výskyt dětských postav by mu to komplikoval. Každopádně přes všechny mé výtky k tomu, jak to beznadějně zastaralo a jak je použitý humor místy hloupý, respektive dost nenáročný (najmě v postavách ztvárněných Menšíkem, Peterkou, Jirouskovou a Filipovským), přesto se tomu nedá upřít, že to finále na bytě je celkem vtipné, a že ten nápad s lidmi, kteří svěří svůj výběr partnera moderní technologii, byl možná trochu vizionářský, protože jsem si u toho prostě nemohl nevybavit dnešní dobu, kde se stalo normou digitální seznamování, kdy je výběr protějšku více či méně také řízen strojově. Navíc když člověk ví, že Brodský a Brejchová byli manželé i ve skutečnosti (a hlavně jak to s nimi dopadlo), tak to tomu filmu dodává další významovou rovinu, ze které je člověku lehce smutno.

"Máš hlad vždycky, když já chci prožít něco krásného." Vždy jsem považoval za ideální partnerku krásku typu Marty, ale bez její citlivý dušičky. Prostě holku do nepohody, která mi uvaří, opraví mi auto a večer se se mnou mrkne na fotbal. Kromě toho, že výskyt takovýho stvoření dosud nebyl vědecky prokázán, tak se mi tento snímek snaží nabulíkovat, že by to nefungovalo. Že moje ženská verze by mě štvala. Tomu sice nevěřím, ale červíček pochybností hlodá. Ale to je jedno, protože tady mě nadchlo fantastický kybernetický pracoviště, italská domácnost Aleny s Kájou a samozřejmě Marta se svými špekovými knedlíky. A taky jsem se naučil balit ženský na kroužky od záclon, což už doufám nikdy nevyužiju.