Hlava plná metalu (2013)

Na filmech ze severní Evropy je prostě něco co miluju, toto Islandské drama nám přináší bolestný příběh dívky jménem Hera ketrá žije na Islandském venkově, užívá si šťastného dětství ale vše se změní v jejích dvanácti letech když tragicky zahyne její bratr, kovaný metalilsta. Hera ve snaze vyrovnat se s bolestí obrátí svou víru na metalovou hudbu a postupně přestává věřit v boha.

Totální masakr v expanzi emocí dlouholetých bolestí. Jak tiše a plíživě film všechny ty nedobroty života servíruje, o to silněji na diváka dopadnou. Není to jenom o hlavní hrdince. Jako kdyby Island byl platformou, kde i když se snažíte konat dobro, tak je to vždycky posranym navrch. A Svarthamar je blackmetalová třešnička na dortu. Vlastně jako kdyby celý film byl takový temný prodloužený blackmetalový videklip, za který by se ani Mayhem nemuseli stydět. On ten metal má ty žánrově popisné možnosti. Ne, že ne. Nejdřív si ale pusťte film. Až pak ten soundtrack hledejte na YT. Pro mě zajímavý koment: Terva

Namet zajimavy, divak presne nevi,co muze ocekavat. Mam rad ve filmech tu ponurou severskou atmosferu a tady se ji clovek nabazi. Proti metalu nic nemam, ale cekal jsem, ze me hudba oslovi vice, nestalo se. Kamera dobra, herci prumerni. Cekal jsem s knezem lepsi zapletku, ta neprisla. Kdyz to vsechno sectu a vydelim, dale nez k prumeru se nedostanu.

Metal není jen hudba, ale také i životní filozofie, jenž přináší do života posluchače mír a štěstí. Tento film na to poukazuje, tato myšlenka je tam obsažena, ač jsem ale v půlce filmu bloumal, o čem že to vlastně má být, jelikož se zde uplatňovaly typické klišé prvky, ověnčené stereotypem, že metalisté jsou pošahaní magoři, jenž terorizují okolí. Pokud však ale nezapomenete na ten kontext trauma, které si hlavní postava zažila, pochopíte, že metal je právě to útočiště, ale nemůže tak úplně např. za pálení kostela, to už je jen zlomek toho, jak s traumatem hlavní postava nakládala a jak ho úplně nezvládala. Ke konci mě to ale mile překvapilo, až dokonce dojalo, protože jak už jsem výše zmínil, metal byl zobrazen, jako něco, co přináší štěstí, nikoli něco, co z lidí dělá monstra. Jsem velice rád, že ten stereotyp zde nebyl hlavní myšlenkou, ba naopak.

Metal je štýl, pri ktorom je najťažšie vyhnúť sa pózerstvu. Trápna a smiešna póza bije do očí viac než pri akomkoľvek inom hudobnom žánre. To ale nie je prípad Hery Karlsdóttir. Presne v takomto prostredí a za takýchto podmienok vzniká ten pravý surový zvuk, ktorý dokázal vždy vyprodukovať len ďaleký sever Európy.