Faust (2011)

Zastávám názor, že každý umělec by se měl nějak vypořádat s faustovským tématem. Mnozí to ostatně učinili. Základním pramenem je lidová legenda, kterou v roce 1587 vydal frankfurtský tiskař Johann Spiess. Na této kanavě už vyšívalo mnoho tvůrčích osobností, nejelegantnějším stehem J. W. Goethe a hned po něm Ch. Marlowe. Z filmových zpracování nejvýše hodnotím Švankmajerovu volnou parafrázi Lekce Faust. Filmové pojetí Alexandra Sokurova se mi moc nelíbilo, čímž nemá být řečeno, že ten film je špatný. Rozhodně má úchvatný vizuál; něco tak ponurého se vídá jen zřídka. Co se obsahu týká, míchá Sokurov v lidském nevědomí lžící psychoanalýzy a vytahuje na světlo bahýnko nabrané pěkně ode dna. Na můj vkus je však děj příliš civilní a (s výjimkou scény s homunkulem) málo magický. Přikládám záznam jednoho mého snu s faustovským motivem. - - - Sen o klíčence (v noci z 12. na 13. listopadu 2021) - - -     Seznámil jsem se v antikvariátě s jedním starým pánem. Je to bibliofil, který sbírá různá vydání Goethova Fausta včetně předmětů, které se nějak vztahují k Faustově památce. Bavíme se o tom, že Koberovo vydání Kolárova překladu Fausta vyšlo v různých nakladatelských vazbách a že i původní brože mají různé obálky. Rok vydání nakladatel bohužel neuváděl. Kolárova předmluva má vročení 1863. Muž říká, že Kober vydal několik dotisků, pokaždé s jinými obálkami. Popisuji, jakou obálku má výtisk, který vlastním.      Bibliofil mě pozval, abych si prohlédnul jeho sbírku. Vytáhne z police jedno Koberovo vydání a ukáže mi obálku: „Asi budete mít tohle, že?“ Přikývnu. Prohlédnu si ještě řádku různých luxusně vázaných a krásně ilustrovaných edic Fausta, vesměs v němčině. Posléze dojde na artefakty od pamětních medailí s Faustovou podobiznou až po figurky z míšeňského porcelánu. A nakonec zlatý hřeb. Muž mi ukáže koženou klíčenku s uzávěrem na zip zhotovenou u příležitosti třístého výročí Faustovy smrti, tedy v roce 1840. Na jedné straně je vyražena Faustova podobizna a letopočty jeho narození a úmrtí, na druhé straně čteme jméno německého výrobce a rok zhotovení předmětu. Otevřu klíčenku. Vevnitř se nacházejí – připevněné ke stěnám – dvě krásně vypracované figurky z různobarevně nalakované kůže. Jedna znázorňuje Fausta, druhá Mefistofiela. Nahoře nad nimi je umístěné poutko na klíče. Všechno je krásně zachovalé, klíčenku evidentně nikdo nikdy nepoužíval. Pousměji se a řeknu, až to asi bude falzum. Zdrhovadla se objevila až někdy za první světové války, v roce 1840 ještě neexistovala. „To vím taky,“ opáčí muž, „ale to nic nemění na tom, že tento předmět je pravý.“      Dochoval se totiž dopis prvního majitele tohoto předmětu, který jej koupil od výrobce. Jeden sběratel faustovských památek informuje druhého sběratele faustovských památek o unikátním přírůstky do sbírky. Bibliofil mi ukáže dopis psaný kurentem, k němuž je naštěstí přiložen strojopisný německý přepis v latince. Nejzajímavější jsou zprávy o výrobci, německém brašnáři, který praktikoval magii podle faustovských žaltářů. Když z náhlého popudu mysli začal pracovat na klíčence, ukázal mu Mefistofiel v astrálu princip zdrhovadla. Pisatel dopisu tento princip vysvětluje a naivně poznamenává, že brána pekelná se asi zavírá na Reißverschluss.      Zkusím se nad tím předmětem zamyslet. Postava Fausta a Mefistofiela jsou v klíčence stěsnané v relativně malém prostoru. To by mohlo znamenat, že magik, který uzavře pakt, přejde po své smrti do duchovy sféry a je duchem jaksi přivtělen. Ne sice na věčné časy, jak se někdy tvrdí, ale až do své příští inkarnace, která v takovém případě však může být velmi vzdálená. Poutko na klíče symbolizuje pouto mezi oběma smluvními stranami. Záhadou je, proč brašnář neuplatnil princip zdrhovadla při výrobě svých produktů. O tašky na zip nebo s kapsami na zip by tehdejší zákazníci jistě měli zájem. Patrně půjde o nějaký Mefistofielův vzkaz budoucím generacím okultistů. Pomyslím na to, že bych tu klíčenku chtěl vlastnit. „Ne, to byste nechtěl. Věřte mi, že to byste fakt nechtěl,“ řekne bibliofil jako kdyby zachytil moji myšlenku.

Chladný vizuál, chladnější snad než smrt sama, doprovází celé rozsáhlé filozofické pojednání na téma života, smrti a kontrastu mezi dobrem a zlem. Lichvář je svůdce, našeptávač, je slizký, zlý a ohavný. Sokurov opět skloubil mimořádnou vizuální stránku s tou zvukovou. Faust se stává jen průvodcem, ďábel je hlavní postavou, vždyť ano, zlo může existovat i bez dobra. A já budu dlouho muset přemýšlet nad závěrečnou nevyřčenou otázkou, zda lze považovat za vraždu zabití ďábla v sobě. Neskutečně silný zážitek, Sokurov povýšil Fausta na čisté filozofické dílo.

Můj první Sokurov na plný počet - i přes typickou nekomunikativnost, i přes to, že přetrvává můj pocit, že Sokurov necítí příběh - je mu jedno, nemyslí v linii, ale v barvě.
První co mě uhodilo do očí byla podobnost inscenování a exteriérů s Germanovým Je těžké být bohem - že by Barrandov? Sokurov není tak dobrý v mizanscéně, v „gagu“, spíš komponuje výjevy a v rámci nich se zaměřuje na detail a dynamizuje je jím – je to klasičtější způsob než Germanova nezastavitelná mizanscéna. Sokurov obraz významově zahušťuje rozostřováním, deformacemi barev a perspektiv.
Druhá věc, kterou jsem už viděl byly interakce postav – nemotorná komičnost jakoby z oka vypadla scénám „nápravy“ vybočeného palce ze Zachraň a zachovej.
Dlouho jsem u žádného filmu neměl tak silný pocit, že mě režisér vtahuje, provází, vypráví mi. Je to asi věc střihu, je to úžasná věc – u většiny filmů v poslední době (zejména českých) jsem měl neodbytné myšlenky na to „tenhle záběr točili, aby měli záběr, jak hlavní hrdina kráčí ulicí“ - tohle je ve Faustovi minimalizované.
Bizarérie "opic na měsíci" a "homunkulů" byla v prvních Sokurovech přítomná taky. Rovněž odkazy na šílenství Ruska a jeho konfrontace s cizinou, tady podmíněná i cizí produkcí - zvláštní svět. Autor je zjevně po uši Rus, ale musí ven, a zároveň se mu zjevně v Rusku leccos nezdá. Těžko říct, jak "světový umělec" v pokročilém věku, byť stíhaný režimy, vnímá skutečnou realitu dnešní internetovo-instagramové federace.
A nakonec: zvuk: Sokurov podbarvuje neskutečně dobrou hudbou, neskutečně dobře vybranou, evokující snad Gounoda, snad Strausse, na konci Prokofjeva. A neskutečně výrazové momenty mixuje s ruchy a řečí - tenhle způsob mi šel hluboko pod kůži. Vybavil se mi nedávno odtrpěný Greenawayův Eisenstein - to byla zas jednou debilní diskoška s the best off. Tady je klasicky napsaná hudba, sama o sobě plně funkční, ale jako podmaz na určitých místech povýšená k přesahu výrazu obrazu. Sokurovou zálibu v ruších tu pak (film mi ani trochu nepřišel ukřičený, jak tu pár lidí hlásilo) suplují hlasy ptáků - hýla slyšeti a podzim na krku míti - ostatně: evokace obecně je tu skvělá. A skvělí jsou herci. Moc rád jsem si na to troufnul. Ps: druhy dil Fausta je v tom zbytecny. Nic mi tam z nej nezbylo - ani z poselstvi ne. Sokurov na tohle nema.

Veľký rozdiel medzi Faustom v expresionizme či z pohľadu Goetheho špecifickej atmosféry. Sokurov prevzal rôzne ruské archetypy morálneho rozvratu a dosť univerzálnym jazykom z neho spravil líčivú kombináciu mystických dialógov a odľušťovanie tej ľudskej stránky človeka v dosť nahnutej spoločnosti a v nepríhodnej dobe. Tie dialógy, alebo čas od času len "neúmyselné" vnútorné vyslovené monológy mi pripomenuli Jakubiska. Avšak (a podobne ako u slovenského velikána, keď sa príliš snaží navodzovať nadzemský dojem, kde by sa zišla jeho pragmatickejšia ruka), nedokáže ma príliš nadchnúť a strhnúť. Ani skvelé základy a potrebné proporcie nemusia docieliť výsledného účinku.

Na některé artovky už nemám patřičnou trpělivost. Tenhle Faust zkouší, co divák unese. Všechnu špínu světa naplněnou chtíčem a touhou po penězích. Obraz, který klame, prohýbá se jak pružné zrcadlo, šedé a ocelové tóny se rozzáří až do svatozáře a chladná modř spolkne těla. Vnitřnosti vypadávají z otevřeného těla, které už není člověkem, ale jen prázdnou schránou. Kristus měnil vodu ve víno, Ďáblovi stačí udeřit do stěny a víno stříká proudem. Člověk má dvě ruce - jedna dává a druhá bere. Alegorie blízká Případu pro začínajícího kata či Kafkově Zámku. Před lety bych zajisté cenil více. Tenhle film potřebuje odpočatou mysl. Potěšila mě Hanna Schygulla, femme fatale Fassbinderových filmů. Stárnoucí, ale pořád fascinující...