Emmanuelle (1974)

Sedmdesátkový snímek Justa Jaeckina, který ve své době ambiciózně bořil tabu a definoval estetiku soft-erotiky, dnes působí spíše jako vybledlá pohlednice z Thajska než jako převratná studie ženské sexuality. Zatímco tehdejší publikum mohlo být oslněno snovým vizuálem a exotickými kulisami, dnešnímu divákovi zbývá jen sledovat sled statických obrazů, kterým zoufale chybí jakýkoliv vnitřní motor či hlubší psychologický ponor. Emmanuelle se v oparu drahého hedvábí pohybuje světem, který je sice vizuálně opojný, ale emočně zcela sterilní; chybí zde ona dravost a autenticita, která by film povýšila nad úroveň pouhé dobové kuriozity. Pod touto kultivovanou režií zůstává jen určitá bezkrevnost, jež brání tomu, aby hrdinčina cesta za poznáním vlastních limitů měla skutečně dravý dopad.. Jediným skutečným zábleskem ryzí charismatické energie tak zůstává Marika Green, která je v každém svém záběru naprostou bohyní a svou přítomností vrací scénám aspoň náznak intelektuálního náboje. Její Bee do příběhu vnáší váhu a jiskru, kterou však zbytek ansámblu v čele se ztuhlou Sylvií Kristel nedokáže opětovat.. V součtu je tak tahle slavná klasika spíše únavným cvičením v aranžování těl, kterému k oné vytoužené filmové katarzi chybí téměř vše. I přes nesporný historický význam jde o dílo, které svou formální vyprázdněností a nevýrazným tempem dnes už jen stěží obhájí svou pověst, a zůstává tak hluboko pod hranicí skutečně poutavého kinematografického zážitku..40%

Necelé dva měsíce zpátky jsem viděl novou Emmanuelle s Noémie Merlant a shledal to prakticky nekoukatelnou sračkou, která působila jako nějaká nudná reklama na jakýsi luxusní hotel. Tak jsem si chtěl "doplnit vzdělání". Kdybych to neudělal, hovno by se stalo. Tohle je prakticky stejně nudné, nekoukatelné, jen se změnily kulisy na aspoň trochu koukatelné exteriéry kdesi v Asii, Bangkoku. Jinak se na to nedá dívat taky. Když se tam nudně neplká o ničem, tak se tam mrdá nebo lížou bobři. V době vzniku to mohlo být nějakým způsobem skandální, ale dneska je to utrpení dokoukat.

Režisérsky debutJust Jaeckin, ktorý zvolený režisérsky žáner v podstate už ani nejako neupustil, vo svojej dobe určite dokázal byť šokujúcim na plátnach kín. Najväčším problémom filmu, vedľa nie vždy zmysluplne napísaných dialógov čo rozohraných scén je, že postupom času nie úplne dobre zostarnul. Jeho obrazy so správne zvolenými inštru soft rock pesničkami však majú dostatočný retro charakter a spoločne s krásnouSylvia Kristelpochopiteľne tvoria akýsi odkazový bod v danom žánru. Keď už nič ďalšieho, tak minimálne snahu je potrebné oceniť.Osobné hodnotenie:60% (**)

Legenda medzi erotickými filmami. Myslím, že dokonca prvý masový snímok plný v tom čase dráždivej erotiky a nahých scén, ktoré vtedy ešte boli tabu. Pamätám si, ako som v 90-tych rokoch ako tínedžer vyrastal na podobných kúskoch, ktoré pre mňa boli úplne mystické. Teraz po rokoch je to už len jednoduchý snímok s prvkami jemnej erotiky, ktorý dejovo neprinesie prakticky nič. Každopádne že je to kult, o tom sa asi nebudeme baviť. 60 %

Shit, čo sa nevie držať ani vlastného žánru a nieto ešte deja. Ako môže byť erotický film takmer bez explicity? 3/4 stopáže tam len trepú nezmyselné hovadiny, po ktorých pokiaľ príde na sex sa mu kamera radšej vyhýba. Jediné, čo oceňujem jednou * je scéna s cigaretou, inak pri tom obsahu hrozí odumieranie mozgových buniek. Že to bolo vtedy tak úspešné iba svedčí o vtedajšom ľahkom stupni mentality v rámci európskej kinematografie a sprostredkovania žánru, ktorý bol väčšinou výrazne cenzurovaný. Film postráda každú emóciu, bez akej sa aj čo i len náznak funkčnosti nezaobíde.