Edmond (2018)

Inšpirácia verzus láska, dá sa nájsť medzi nimi rovnováhu? Možno sa dielo nerodilo práve takto, ale je to hravé, dobre zahrané, so skutočnou výpravou, takže spokojnosť. Nie však maximálna, lebo samotné predstavenie bolo menej zábavné, ako by mohlo. ––––Ako by som mohla žiarliť? Dnes večer som manželkou autora tohto veľdiela, dnes večer s ním budem spať.

Sympaticky podaná atmosféra doby z přelomu 19. století, která trvala do začátku 1. světové války, a která nadobro přervala naprosto všechno, včetně "evropanství". Michalikova komedie do té doby dobře zapadá, tedy do doby, která už je nadobro "dead and gone". Zajímavá je představa jejího přesazení do naší (autorovy) doby, bez dobových kostýmů a zakroucených knírů. Asi by to bylo nesnesitelné. A možná i nepochopitelné.

Jak byl napsán Cyrano, nejpoulárnější francouzská divadelní hra ever. Až na to, že vůbec! ____  Příběh o tom, jak neúspěšný autor divadelních her Edmond Rostand hledá v běžném životě kolem sebe inspiraci pro svůj masterpiece, je úplně vycucaný z prstu. A hrdě to přiznává. Dělá to s tak neodolatelným šarmem a takovou nápaditostí, že musí zahřát u srdce i ty, kteří jeho hru neznají (jsou vůbec takoví?). I přes tuhle přiznanou ztřeštěnost zasazuje do příběhu skutečné historické postavy a souvislosti, takže se přece jen něco reálného dozvíme. Osobně mi připadal motiv záměrně zaměněných autorů dopisů až příliš hladce odpuštěný – přece jen, šlo o stalkování, ne? A taky mi bylo líto Marie, protože ta si přes svou nadutost (nicméně dobře zdůvodněnou) zasloužila na premiéře hrát.____  Jinak ale film vítězí vtipem a nadsázkou a evidentní chutí, s jakou se na něm všichni podíleli.

Kto by nepoznal preslávenú divadelnú hru Cyrano z Bergeracu, ktorá v roku 1897 spôsobila priam divadelnú revolúciu? Pozadie vzniku tejto hry je viac než len zaujímavé, a práve o tom je tento film, v ktorom vidíme prekvapivý úspech experimentu Edmonda Rostanda. Film sa mi páčil, parížska atmosféra a čaro 19.storočia tu bolo príjemne citeľné, a výsledok je podľa mňa naozaj kvalitný. Malo to v sebe drámu, ale aj dôvtip, romancu, múzu, tajuplnosť, zámenu identít, dilemy, balans medzi úspechom a sklamaním,... všetko sa to pekne prelínalo takmer počas celého deju, až do samého konca. Niekto takéto "šarády" až tak nemusí, ale ja som milovník klasiky a Shakespeara, kde sú takéto tendencie používané dosť často, takže mne sa to páčilo. Zaslúžené 4* (od piatich to delili jedine nie až tak vydarených dialógov)

Zpočátku jsem byl dost zaskočen - očekával jsem totiž životopisný film, to znamená trochu nudný i trochu suchopárný, nicméně tak či onak poučný příběh, a místo toho jsem se díval na jakousi zvláštní parodii psanou na tělo současnému divákovi, který nikdy nepsal dopisy, ale jen smsky, nečte  knihy, ale jen bulvární titulky na internetu, a nic nevydrží sledovat dýl než pár minut, během kterých získá pocit, že už ví o všem úplně všechno, a chce se především stále bavit, protože přemýšlení ho příliš unavuje. Cítil jsem se podobným přístupem téměř až pobouřený, ale abych mohl film ohodnotit, byl jsem smířen s tím, že ho dokoukám až do konce. Postupně jsem ale tomuto zkratkovitému, zároveň ale vtipnému pojetí, byť evidentně hodně vzdálenému skutečným reáliím života Edmonda Rostanda i procesu vzniku Cyrana, začínal přicházet na chuť, až jsem mu nakonec docela propadl. Došlo mi totiž, že životopisná data o žádném autorovi nevypovídají to podstatné, nejdůležitější je totiž jeho dílo. A snímek je vlastně ve skutečnosti výpovědí o smyslu a podstatě jedné z nejslavnějších a nejlepších her světové dramatiky, kdy autor se sám stává svou hrou a osudy jejích hrdinů se stávají i jeho pravým životem. S přijetím tvorby publikem stojí a padá i osud samotného autora, její nesmrtelnost předurčuje i jeho vlastní nesmrtelnost. Toto vše dokázal Alexis Michalik skloubit nesmírně obratně, s příslovečným francouzským šarmem, vtipem i elegancí, a nakonec i současný většinový divák,  odkojený televizními i filmovými paskvily a přihlouplými komerčními konverzačkami či podbízivými muzikály v divadlech, pokud se tedy tento film k němu nějakým šťastným řízením osudu dostane, musí díky této jemu přístupné formě podání alespoň trošku začít tušit, co je to opravdové umění, v tomto případě tedy to dramatické, a třeba dostane dokonce chuť se jít na ně do divadla také podívat. Snímek je tak kromě toho, že je nesmírně svižný a má ohromný spád, také svým způsobem hodně rafinovaný - nakonec tedy ode mne ostává absolutní počet bodů a režisérovi musím vzdát hold, s jakou zdánlivou lehkostí mě dokázal položit na lopatky, aniž bych měl pocit, že jsem prohrál. Naopak. Opět jsem si vybavil nezapomenutelné londýnské představení, v němž roli Cyrana mistrovsky ztvárnil Derek  Jacobi, které koncem osmdesátých let odvysílala ČST s kongeniálně mistrovským nadabováním Miroslava  Moravce, a které dodnes považuju za asi nejlepší divadelní představení, jaké jsem kdy v naší televizi viděl. Od té doby marně čekám, jestli ho třeba ČT ještě někdy nevytáhne ze svého archivu, pokud má tedy k němu stále ještě práva...