Favoritka (2018)

Lanthimosova odpověď na všechny ty důstojné pohledy na monarchy. Oscarová Olivia Coleman jako vřeštící, dnou ztrápená anglická královna Anna, v jejímž gravitačním poli krouží dvě oportunistky v pododobě Emmy Stone (začátek nerozlučného uměleckého tandemu) a Rachel Weisz. Záměrně repetitivní, aby vynikla ta stejnorodost dní člověka žijícího u dvora, ta nekonečnost ponížení, ohýbání hřbetu a lízání (nejen pat). Historická groteska vysmívající se uspořádání, v níž menší moc čerpá svou sílu jen z blízkosti opravdové moci. Mocenské vztahy a jejich těkavost jsou vždy ve středu Lanthimosova zájmu, ať už v řeckém Špičáku nebo v Kinds of Kindness. Nutnost vyhovět každému vrtochu, obžerství a znepokojivé obrazy, které zprvu působí mile a laskavě, jako sedmnáct králíčků morbidně symbolizujících každé z dětí, o něž Anna přišla. Vše sledujeme čočkou rybího oka, a podobně leklá je v mnoha směrech královna Anna. Řecká divná vlna zaplavila Britské ostrovy. A v soukromí se zde odehrává velké divadlo.

Duel o post obľúbeného domáceho miláčika kráľovského dvora môže začať. Zdatnosť v disciplínach ako sú starosť o vyrážky, psychologická a emocionálna manipulácia, primárne však klitorálna navigácia budú nepochybne rozhodujúce pre úspech. Vykreslenie anglickej monarchie začiatku 18. storočia s jej zásadnými nedokonalosťami od mužského puerilného voľnočasového správania až po záhyby prebytočného tuku na krku kráľovnej Anny môže síce zdvihnúť žlč nejednému Jakobínovi, ja som si ale túto výpravu na pompézne bisexuálny kráľovský dvor vcelku užil aj napriek slabšej poslednej tretine.

Miluju tu souhru barvitého vizuálů s typickým znepokojujícím hudebním podkresem. Yorgos Lanthimos je faskní tvůrce jehož filmy jsou znatelně své, vždy obsahují nevšední aspekty a přinášejí zajímavá témata k řešení. Zároveň se nebojí jít proti proudu a být i lehce kontroverzní nebo pichlavý pro jistou sortu fanoušků. Favoritka s nabitou hereckou sestavou nám ukazuje příběh lidské namyšlenosti, pocitu moci, znevažování se a prodává otázku na jakém konci je člověku opravdu dobře. - 85 % -

Má to chyby jako místy pomalejší tempo ale vůbec nevím jak ale Lanthimos si mě zase dokázal omotat kolem prstů. Favoritka je totiž další bravurní snímek tohoto režiséra ,který tady zase stejně jako u Chudáčku dokázal fakt bravurně kombinovat vážnější scény s naprostým bizárem. Tohle prostě fakt můžu a herecký mě zase kompletně zhypnotizovala Emma Stone která tady dokázala zahrát přerod z nevinné holky na totální mrchu. Hodně povedený snímek a Lanthimos mě teda zatím nezklamal.

Pro mě to byl hlavně herecký koncert Olivie Colman, která zde střihla naprosto famózní výkon a Oscara si za něj naprosto zasloužila. Ačkoli mi při sledování přišlo, že víc než na ní (jak je to prezentováno) to stojí na Emmě Stone, pro kterou má Lanthimos očividně strašnou slabost a mermomocí se z ní "skrytě" snažil udělat hlavní postavu. Mimo to mě ještě překvapilo, jak výrazové a emoční herectví byl Lanthimos schopný zrežírovat, vzhledem k tomu, že jeho předešlé filmy stojí na vyloženě chladných, kamenných tvářích, které naopak emoce vůbec nevykazují. Má to i pěknou výpravu, pár dobrých kameramanských nápadů ("skrytá" rybí oka na zemi) a sympatickou neotřelost k historickému námětu a snad až snahy o jakýsi moderní podvratný heritage film. Zároveň se to, stejně jako většina Lanthimosových filmů, snaží tvářit natolik převratně a nově, až to pomíjí, že podobné filmy, kritizující ctnostný obraz britské aristokracie, navíc též plné nadávek, sexu (tady hlavně lesbického), určitých nízkých pudů a litého boje o větší moc, zde byly už několik dekád nazpátek, třeba u Petera Greenawaye. Žel si to ale tvoří natolik nabubřelý obraz velkého inovátorství a originality, že je mi to celé až nesympatické, stejně tak i svými okatými "moderními" prvky, které mají okamžitě upoutat na festivalech i mezi diváky v kinech a poněkud falešně budovat Lanthimosovu inovátorskou image. Přitom něco podobného už tu bylo víckrát a ačkoli seFavoritkasnaží spoustu uhrát na expresivitě vlastního filmového stylu, který výrazným a působivým sám o sobě skutečně je, tak mi jím akorát nepěkně zakrývala fakt, že mimo ni je to vlastně obyčejný bitch-fight, jen z doby 18. století a s poselstvím nanejvýš o tom, jak vladaři vládli někdy lidé okolo nich, než že by vládli oni sami. Má to něco do sebe, je to platné, nic proti tomu nemám, samo o sobě se mi to poselství líbí včetně těch gradujících intrik - ale s Lanthimosovým podáním jsem si ani tentokrát moc nesedl. Opravdu to není tak ohromující a jiné podání historického námětu, jakým se to snaží tvářit - aspoň pro mě ne. Ale pořád lepší než jeho bezemoční díla s příběhy, které jsou vyloženě letmo a zjednodušeně zpracované navzdory tomu, jak atraktivně od pohledu jejich náměty vypadají. 3*