Edith Piaf zblízka (2013)

Unikátní film z dosud nezveřejněných materiálů. Francouzský portrét šansoniérky.Marc Bonel byl osmnáct let dvorním harmonikářem Edith Piaf. Koupil si malou, osmimilimetrovou kameru, a natáčel daleko od jeviště, každodenní život. Pomáhala mu Danielle, Bonelova žena, která se stala soukromou tajemnicí Edith; její důvěrnicí a organizátorkou během všech turné. Žili v rytmu svých nadějí, vášní a také strastí. Edith Piaf měla ráda projekce Bonelových amatérských filmů. Po její smrti je harmonikář pečlivě uschoval. Pár z nich ukázal přátelům, jiné uchoval v tajnosti a pak na ně zapomněl. Až do dne, kdy se znovu ponořil do krabice se vzpomínkami. Dostal chuť dát všechny ty obrázky zase do kupy, aby mohl poprvé vyprávět trochu jiný příběh o Edith, příběh důvěrnější. Je jiný, než to, co se o ní povídalo. Jsou to jediné snímky pořízené daleko od reflektorů, jediné, které přetrvaly až dodnes. Aby bylo možno přiblížit se Edith trochu víc, je nejprve třeba seznámit se s těmi, kdo jí po celá ta léta zůstali po boku. Robert Chauvigny, hlavní aranžér; Louis Barrier, její impresário. A Charles Aznavour „náš malý potrhlý génius", jak ho sama něžně pojmenovala. Vystupuje v první části jejích představení, později se z něj stává její muž pro všechno. Řidič, osobní tajemník, osvětlovač. Dokonce pro ni napíše několik písní. Setkali se v rytmu valčíku a stačilo několik výbuchů smíchu, aby se zrodilo přátelství.Charles Aznavour: „Edith byla o devět let starší než já, ale jako bychom byli vrstevníci. Byla velice mladá svou povahou. Opravdu velmi, velmi mladá. Ráda se smála. To je naprosto důležité! Pořád jsme jenom vtipkovali. Taková je pravda o Piaf: celý svůj život jako by prožila v dětství!".Narodila se na chodníku, vyrůstala v nevěstinci, vydělávala si pouličním zpěvem... Přesto se z ní stala světoznámá hvězda první velikosti. Život Edith Piaf (vlastním jménem Edith Giovanna Gassion) byl bojem o hudbu, přežití a lásku. Její magický hlas, vášeň a přátelství s hvězdami její doby (Marlene Dietrich, Jean Cocteau, Yves Montand aj.) jí od dětství v chudobě přivedlo k obdivu celého světa. Žila vždy naplno a „ničeho nelitovala"... Díky své neuvěřitelně silné vůli a neobyčejnému nadání se vypořádala s tragickým osudem a její sen z dětství se stal skutečností. „Jednou budu bohatá, budu samé prachy. Budu mít bílý auťák a černého šoféra." Nechtěla dát světu šanci na ni zapomenout a povedlo se jí to beze zbytku. Velcí umělci nepatří jen jedné generaci, zůstávají tu napořád.