'Džúsangó taihisen' jori: Sono gosóša o nerae (1960)

Japonský noir s několika zajímavými atributy (vraždy za pomocí sniperky a luku, zamotaný příběh, vězeňský dozorce pátrající na vlastní pěst), ale výsledek není tak působivý, jak bych čekal. Hercům schází patřičné charisma a příběh je plný deus ex machin.

Určitě souhlasím se zdejší chválou co se týče formy snímku - diváci se zálibou ve film-noir si určitě příjdou na své. Já to mám s tímhle žánrem těžší a pokud mně děj, zápletka či postavy pořádně nevtáhnou, na snímek se prostě nenaladím byť vyprávění obrazem, detaily i atmosféru oceňuji. A tohle je právě ten případ. Takové Branded to Kill, Tokyo Drifter či Youth of the Beast mně od Suzukiho prostě bavily o něco více. 5/10(05.02.2026)

Další z řady béčkových Suzukiho filmů, kterému vévodí specifický styl a banální příběh. Při převozu vězňů dojde k přestřelce, při níž jsou dva vězni zabiti. Přeživší dozorce Tamon je poté postaven na půl roku mimo službu, během této doby se snaží na vlastní pěst rozkrýt, proč k incidentu došlo. Stopy ho dovedou až k jakuzáckému konglomerátu a tajemnému muži, který tahá za nitky. Tamon je jakousi antitezí k ostatním (anti)hrdinům, které Suzuki staví do středu dění ve svých dalších formalistických opusech. Suzukiho přístup je v tomto filmu spíše mysteriózní, kdy každá odpověď generuje řadu dalších dílčích otázek. Takto měl být držen divák v napětí až do nervy drásajícího a šokujícího finále na vlakovém nádraží. Pozornější divák pointu samozřejmě prokoukne dříve.[==]Suzukiho styl se v tomto filmu dále cizeluje a unifikuje především co se rámování, délky, typu a kompozice záběru, střihu, experimentování s barvou a svícení týče. Suzuki tímto filmem pomalu opouští tzv.kajó eiga(neplést skaidžu eiga) a noirové náměty a nadále se soustředí především na experimentování se stylem. Od roku 1960 se jen na výjimky pouští do práce s barevným materiálem. Více o filmu k přečtení zde:http://www.criterionconfessions.com/2011/12/nikkatsu-noir-take-aim-at-police-van.html(04.01.2016)

Mé první setkání se Suzukim, to byl šok z ohňostroje obrazů, z toho, jakým způsobem je vykresleno dějiště, ten - z fluidních stínů slitý - prostor svíravého polosvěta, a jak se jím postavy pohybují. Dokonce jsem měl i chvílemi dojem, že obrazům ustupuje vlastní příběh, jakkoliv napínavý a zajímavý (a výborně vypointovaný). Samotného mne překvapilo, že mi to vůbec nevadilo. Stroje, stavby a pohyby – v takovém podání – by mohly klidně nahradit slova. Vše řečené ustoupilo všemu zobrazenému. Kdyby se mlčelo, vše explicitní nahradila ještě hlasitější hudba (ne jen mimochodem skvělá) a otevřel se prostor pro větší tvůrčí podíl diváka (tedy pro dotvoření filmu jeho výkladem), byl bych ještě nadšenější (ale to už byl asi jiný žánr pro jiné publikum). Dandyovské dílo: život je surovinou vnější formy. Klobouk dolů.(24.12.2010)

Dozorce postavený mimo službu pátrá po střelci, který při převozu zabil dva vězně. ___ Lepší průměr s výrazným atmosférickým závěrem. Jinak mě to příliš nevtáhlo.(25.12.2023)