Dvě sezóny, dva cizinci (2025)

Pokud bych měla film nějak vystihnout, byl by to „prázdný prostor“. Ne že by nutně byl úplně vyprázdněný, ale jako by nabízel volný prostor, prázdné plátno, pro rozjímání nad životem a tápání. Hlavní postava, korejská scenáristka žijící v Japonsku, je v podstatě ztělesněním takového tápání a ztracenosti v životě. Problém je, že se o ní nic hlubšího nedozvíme. Zajímavější je až postava osamoceného hostinského (Cucumi Šin’iči) v poslední třetině filmu. Ale i o něm se toho moc nedozvíme. Zároveň je fakt, že první část (film ve filmu) zabírá až příliš velký prostor na to, že nemá co říct, a bohužel nenabývá význam ani zpětně po zhlédnutí. Snad to lze brát pouze jako utvrzení prohlášení hlavní postavy, která řekne, že si po zhlédnutí svého zfilmovaného scénáře uvědomila, že nemá příliš talent. Ale tím se i tak nedá ospravedlnit, jak velký prostor tento „film ve filmu“ zabírá… Každopádně, snímek je to „rozjímavý“, má pár světlých i humorných míst, nemluvě o hezkých záběrech zasněžené scenérie, nicméně je škoda, že v rámci tématu ztracenosti a samoty brousí pouze po povrchu a jako by neměl co sdělit. Vcelku vzato tedy hodnotím jako film, který neurazí, ale ani nijak zvlášť neoslní.(Viděno v rámci jednodenního festivalu Prostoje 2026 v kině Ponrepo.)~(3,2★)~(21.01.2026)