Dívka na přání (2009)

Odtažitý experimentální film o přetvářce, samotě a neschopnosti být šťastní ve světě materialismu. Snímku dominuje dokumentární a řemeslně vycizelovaná forma a rozbitá naratitvní struktura. Emoce tu paradoxně vyvolává zobrazovaná emocionální plochost. Naprosté potlačení emociálna a fetišizace peněz, vzhledu těla, životní úrovně, zážitků a sebeprezentace. Přítelem Chelsea je stejně povrchní fitness trenér a to nejhorší, co se vám může stát, je špatná recenze. Nefungující vztah je něco nudně všedního a obyčejného, zachyceného v jednom dlouhém statickém záběru. Filmová řeč tu je obrácena naruby. Celým dílem prostupuje surreálně odtažitý paralyzující strach ze ztráty peněz, hmotných statků, životní úrovně. Sledování v dobách krize jistě umocní zážitek. Je tu víc děje mezi řádky než v nich. Sodenbergh na sebe vrší obrazy se symbolickými výrazy a čím víc jich je, tím kompletnější mozaiku pocitů a myšlenek tvoří. Musíte na sebe nechat působit obrazy a významy, které pomalu a roztříštěně nelineárně plynou a pohltí vás, když se na to dokážete naladit. Víc si přečtěte v recenzi odJFL. BTW pouhých 76 minut je v tomhle případě tak akorát. Vše co mělo být ukázáno a naznačeno bylo dokonáno. Teď už je jen na vás si to interpretovat a prožít.

Na jedné straně současná, newyorská variantaRosemarie(Erich Kuby), především vzhledem k prostředí, na druhé ale jasná snaha o zprostředkování určitého sdělení. Ale právě ono prostředí postmoderního businessu a s ním spojeného způsobu života bylo mi tak cizí, že jsem kód případného sdělení nenašel. Svět točící se kolem ambiciozní prostitutky (Sašašedá - promiňte, ale je to tak melodické), která není jeho středem, má s životem běžných (historických) lidí jen málo společného, rituály jsou tu deformované do ipsety, promrhávané hledáním "svého skutečného já", reálný prostor vně "já" téměř neexistuje. Soderbergh (zřejmě) používá adekvátní postupy zobrazení, aby divákovi vnímání svých záměrů ulehčil, dekódovat je se mi ale přesto nepodařilo. Lavran a Matty v tom snad mají více jasno!

All women ultimately are evil. They're the worst species. They're worse than fucking hyenas, because they have all the power.Soderbergh údajně natočením filmu sledoval vyjádření 'obav' o osud pornoprůmyslu, plynoucího z imploze obsahu v prostředí internetu. Ze zachyceného prorůstání sfér prostituce, vztahů, umění, obchodu a všeho dalšího mohou leckoho přepadnout obavy o osud božího stvoření obecně;DívkajeAmerické psychobez zábavných vražd, humoru a recenzí na alba Phila Collinse a Whitney Houston. Znechucení je o to větší, že Soderbergh prezentuje vše zcela odtažitě, asepticky, bez esteticky-morálních nápověd, vlastích většině komerční kinematografie. Drama je nicméně zde, stačí mít oči na koukání. PS Sasha Grey by si moc peněz jako šlapajznice nevydělala. Neumí totiž hrát.

První film se Sashou Grey, který se vyplatí zhlédnout až do konce. A víckrát. Zatímco v pornu jsou fragmentarizována jenom těla, Soderbergh se rozhodl rozbít na fragmenty celou narativní strukturu. Jednotlivé díly následně seskupil do diskontinuitních tematických trsů, podobně jako jsou organizovány výkladové dokumenty. Dívka na přání je svým způsobem skutečně dokumentárním dvojportrétem lidí, kteří se učí, jak se dobře prodat. Statická kamera (vyjma scén z letadla, točených zřejmě mobilem) je položena atypicky nízko, postavy sleduje zpovzdálí, případně rovnou přes sklo a jenom z omezeného množství pozic (namísto toho, aby flexibilně reagovala na pohyb herců). Vzniká iluze natáčení odosobněnou skrytou kamerou, která se nechce postavám dostat pod kůži a projevit vůči jejich osamělosti jakoukoli empatii, ale pouze o nich podat nezaujaté svědectví. Distance a chlad v barvách, prostředí i práci kamery dokonale vystihuje povahu světa, v němž jsou veškeré vztahy zištné a falešné, v němž si i pocit, že o vás někdo stojí, musíte koupit a v němž je člověk vnímán jen skrze jeho„tržní“ hodnotu. Tu může navýšit správnými kontakty, luxusním oblečením nebo pozitivní webovou odezvou (jako je počet „lajků“, které se zde ale přímo neřeší). Neustále zvyšování vlastní ceny je v podstatě jedinou náplní existence postav. Život Christine je stejně jako celá Dívka na přání příběhem bez dramatu a bez pointy. Samotná Christine své bytí logicky nedokáže reflektovat nad rámec omezeného myšlenkového horizontu, tedy jinak než vyprázdněným, nikam nesměřujícím popisem spodního prádla, které si oblékla, barů, které navštívila a obchodů, v nichž nakupovala. Právě nakupování je díky bicím v soundtracku největším oživením dne, jakkoli vyjde najevo, že tento podkres ke sledované činnosti nedodal režisér (který by tak šel hrdince nezvykle vstříc), nýbrž bubeník hrající na ulici. Nápaditě Soderbergh využívá i zvukových můstků, jež stěžují časoprostorovou orientaci v tom, kde (v čase) jsme, koho sledujeme a kdo mluví, a zároveň přenášejí princip mnoha navzájem se překrývajících a rušících vizuálních vrstev, pod nimiž se ale nic stěžejního neskrývá, také do zvukové stopy. Dívka na přání působí jako film bez jasného konceptu. Ve skutečnosti je „nekoncepční“ velmi promyšleným způsobem a na rozdíl od postav, které své životy nedokážou zastřešit vyšším smyslem, moc dobře ví, kam a proč směřuje. Zda jej budete následovat, se musíte rozhodnout sami. Sám vás k tomu nevyzve. 80%Zajímavé komentáře:JFL, Lavran, dr.horrible

Steven Soderbergh už mnohokrát přesvědčil o svých kvalitách, kritici a diváci si ho začali všímat, když promlouval do amerického nezávislého filmu, střídá velké projekty s malými ambiciózními látkami, mnohdy k nim přistupuje lehce dokumentárním stylem a pokaždé je velmi osobitý. Tentokrát řeší vyprázdněnost současné společnosti, vyjadřuje se k povrchnosti, materialismu, není nezajímavý, ale například emoce nečekejte. Láká samozřejmě obsazení hlavní role, Sasha Grey už bezesporu posbírala řadu scén, jen v krapet jiném žánru. Překvapuje vážností, šokuje ochotou provozovat hodně divoké praktiky, naznačuje, že kromě roztahování nohou nebude úplně blbá. Místy trefné, místy nudné.