Dívka na koštěti (1971)

Nestárnoucí klasika :) ano, v dnešní době už moc nerozumím účesům, co se tehdá nosily, ale tak víme, že každá doba má něco a já se rád pokochám tou starou, protože novodobých filmů mám taky někdy dost :) nejvtipnější snad jen je, že film z 1971 zvládl kouzla a efekty líp, než některé novější počiny ...

Nostalgická pětka za všechno, co ve filmu funguje (a se zavřenými oky nad tím, co nefunguje). Teď po těch desetiletích, kdy jsem Saxofonu viděl znova, jsem si konečně všiml dvou věcí: že byla Petra Černocká fakt kost (to jsem v 7 letech neocenil). A jak dělali všechny ty triky, které mi tehdy přišly naprosto fascinující. Ó jak je lehké ošálit dětskou mysl, to už ti dnešní, na CGI odkojení caparti, nikdy nedocení.

Mladá anarchistka, ktorej sa nechce učiť za čarodejnicu, sa rozhodne že z trestu 300 rokov po škole zdrhne medzi bežných ľudí. Čo sa človek nečuduje, keďže mladá baba má tatka netopiera, čo cez deň chrápe a v noci lieta kade-tade, takže matka, nech už je to ktokoľvek, výchovu evidentne nezvládla. Neváha sa spojiť s miestnymi grázlami, ktorým ide o krk a sú schopní kľudne učitelský zbor premeniť na králikov alebo rovno skántriť, len aby nemuseli podstúpiť trest za zohavenie jednej blbej sochy. Jeden by neveril, ale mládež bola nezvládateľná už v sedemdesiatych rokoch minulého storočia a je jedno, či šlo o realitu alebo rozprávkový matrix. Pridajte k tejto bizarnej zápletke more skvelých hercov, bláznivý príbeh a vznikla svižná a pekná rozprávka. Pozrel som si po rokoch remastrovanú verziu a bola radosť na to pozerať. Až teraz som si uvedomil, že tam bolo neskutočne veľa hlášok a socialistická spoločnosť sa dokázala vysporiadať s kúzlami, čarami, premenami ľudí na kravy a až na jednu hysterickú sestričku každý jednal pokojne a s nadhľadom. "Biskupi v 500-ke? Veď to je blbosť."

S každým přibývajícím shlédnutím blbá a blbější pohádka. Jakákoliv obhajoba na téma, je to prostě pohádka, to nesmíš tak hnidopišit, je zcestná, protože platí jednoduché pravidlo: Jak je možné, že existují pohádky (a filmy všeobecně), u kterých divák nenachází chyby, i kdyby je chtěl hledat a pak jsou tyhle díla, u kterých nelogičnost bije do očí i dětského diváka, který logiku skrze svou dětskou naivitu jaksi neřeší? Typickým příkladem zde, je stupidní naháněčka příslušníků VB s třema grázlíkama, kteří místo toho, aby cajty proměnili v králíky, tak neustále proměňují sami sebe. Nutno zdůraznit, že pár zákysů špatný film nedělá, ale pokud je na stupiditě postavená základní myšlenka, pak je to pochopitelně průser (viz Tiché místo). Byl takový problém si s tím trochu pohrát? Výše zmíněná scéna mohla být napsaná třeba tak, že se stránky knihy slepily a knihu bylo možno v ten moment otevřít pouze na straně proměny. Jak jednoduché. Nicméně nelogičností je tu víc, jak u obhajoby vraha Kramného, takže pojďme na to: Čarodějka, která by měla být expert na lektvary neví (nebo si nedokáže zjistit), že Babské ucho je Šalvěj? Čarodějka v pohádce neví, co je to "mít rád"? TVL jako vážně? Má ve třídě Sněhurku, Růženku a neví to? Snad to nikdy nepoznala, to by dávalo smysl, ale všeobecně nevědět o co jde??? Čarodějka v pohádce nepotřebuje k čarování pokrevní linii, ani hůlku, ani správnou výslovnost, tak k čemu pak je, když může kouzlit i Popelka? Proč promění v panáka Honzu a ne ty grázlíky? Nikdo si nedokáže zapamatovat jediné kouzlo? Co má ksakru znamenat ten vymezený čas v lidském světě, když si může libovolně kdokoliv kdykoliv přecházet do pohádky a světa lidí skrz studnu? Proč ve finále objíždí Saxana na motorce očarované, aby je odčarovala, když všichni proměnění v králíky se zpátky v lidi promění i kilometry daleko? To stačí, aby jen seděla u knihy a odříkavala kouzla, ne? A jako třešička na dortu úplný konec - grázlíci se chytnou za uši, že už jim je Saxana  nedokáže odčarovat, protože je člověk a ten neumí čarovat... a vy tři trubky jste po celou dobu filmu dělali jako co?

Čistá nostalgie a geniální blbost zároveň. Saxana je drzá, naivní a totálně mimo, ale právě proto je tak boží. Čarodějnická škola ji nebaví, tak zdrhne mezi lidi – a samozřejmě z toho je jeden velký průšvih.
 
Hlášky, absurdní kouzla, potrhlé postavy – všechno tu funguje. Jan Hrušínský jako Honza? Totální sympaťák. A ty šílené bytosti z čarodějnického světa? Jedna lepší než druhá.
 
Efekty jsou dnes k smíchu, ale to je na tom to nejlepší. Dnešní CGI pohádky nemají ani zlomek tohohle kouzla. Pustíte si to jen na chvíli – a bum, najednou koukáte až do konce.