Depeche Mode: Devotional (1993)

Devotional nie je len koncertný film – je to artefakt jednej z najintenzívnejších kapitol v histórii Depeche Mode. Ide o majestátny záznam turné k albumu Songs of Faith and Devotion, ktorý dokumentuje vrchol ich tvorivých a koncertných schopností – no zároveň aj obdobie, keď bola kapela vnútorne prakticky na pokraji rozpadu.
Pod vizuálnym vedením génia Antona Corbijna vznikol hypnotický a temný koncertný zážitok, ktorý dokonale zachytáva atmosféru prvej polovice 90. rokov. Corbijnova réžia nie je len dokumentárna – je umelecká. Strihy, čiernobiele vsuvky, symbolické zábery a surová estetika podčiarkujú temnú spiritualitu albumu a energie vystúpení. Výsledkom je film, ktorý pôsobí ako rituál, nie len ako koncert.
Napriek tomu, že v zákulisí vládol chaos – Dave Gahan sa zmietal v drogovej závislosti, vzťahy v kapele boli napäté a Alan Wilder sa už čoskoro rozhodol odísť – na pódiu všetko fungovalo s výnimočnou silou a súdržnosťou. Gahan ako frontman predvádza teatrálne a extatické výkony, Wilder exceluje ako multiinštrumentalista, Gore a Fletcher dopĺňajú celok s temnou gráciou.
Setlist je nabitý: „Walking in My Shoes“, „In Your Room“, „Never Let Me Down Again“, „Enjoy the Silence“ či „I Feel You“ – všetky skladby znejú živo, naliehavo, s novou intenzitou. Zvukovo aj vizuálne ide o dielo, ktoré predbehlo svoju dobu.
Devotional nie je len koncert. Je to výpoveď o hraniciach umenia, bolesti, slávy a úpadku. Vrchol, ktorý je zároveň predzvesťou rozpadu. Krása a temnota. Depeche Mode v najlepšej a zároveň najkrehkejšej forme.

Fascinace touto kapelou mně doprovází již od tohoto turné, kdy jsem tuto kapelu začal poslouchat a můžu se pochlubit, že mi tato věrnost zůstala až dodnes, V tomto nezapomenutelném sestřihu si pokaždé zavzpomínám na svůj první koncert této největší kapely všech dob, tenkrát ještě s božským Alanem a bohužel i dnes již zesnulým Andym.

Vrchol vizuální koncertní tvorby Depeche mode. Lépe už nikdy nebude. K dokonalosti chybí jediná věc, být tam a poslouchat. Energie proudí každou písní. Bisexuální hudební tenze. David se mazlí s každou písní. Dokonalé nasvícení. Je to jako horečka. Téměř 20 let starý záznam a má tolik energie. Never again. Jesus Christ himself...

Koukat na koncerty Depešáků, pokud nejste přímo u toho, je celkem nuda. Většina muzikantů stojí na jednom místě, přepínají knoflíky na syntenzátorech, Martin Gore občas vezme do ruky kytaru, ale to je vše. Samozřejmě to všechno dohání Dave Gahan se svými výstředními pózami, výkřiky a excentrickým vytleskáváním, ale přece jen, jako odchovanec divokých metalových koncertů, mám o energii na pódiu trochu jinou představu. Navíc na turné Devotional Gahan jel natvrdo v drogách (taky na ně tehdy skoro umřel) a pohled na jeho totálně zfetovaný projev během koncertu je sice zajímavý, ale celé je to, no jak to říct, bizarní! Tak. To je jedna stránka věci. Druhá stránka je naprosto geniální hudba Depeche Mode, navíc tohle turné propagovalo jejich nejlepší desku Songs Of Faith And Devotion, která je minimálně fascinující! Z tohohle hlediska by nebylo možné dát nic jiného než plný počet, ale protože hodnotíme DVD, čili filmový počit, zůstal bych někde u trojky. A když už koncert Depešáků, tak na místě a naživo, minimálně proto, že jeden neví, kdy bouřliváka Gahana definitivně klepne.

Na tomto koncertu DM představili své nové album Songs of Faith and Devotion, které kdyby nebylo vydáno pod značkou Depeche Mode, tak bych ani neřekl, že je to od nich (tipl bych spíš Smashing Pumpkins nebo tak). Gahan se vzhledem Ježíše, na drogovém vrcholu, v době, kdy to s kapelou šlo "od desíti k pěti". Tady ale ze sebe vymáčkli to nejlepší, tady Gahan podal nejlepší hlasový výkon.