Control (2007)

Omlouvám se všem, pro které je tento film srdcovkou, ale tady plně sdílím názor uživatele Flakotaso. Vnímám, že se v hlavním hrdinovi začaly objevovat stupňující se příznaky nemoci, že si prošel i náročnějšími situacemi, ale nějak nedokážu plně sdílet pohled na život ze strany zničené duše, která si v té vyprázdněné zničenosti jakoby nepřímo rochnila a tak neprojeví ani chvilkovou touhu dostat se z nekonečně bludného tunelu ven. Nedokážu přijmout emoční rozpoložení týpka, jemuž se vyplní velký sen hrát a zpívat v kapele, který dosáhne úspěchů, nahrává desky, má spoustu fanoušků, dvě milované ženy a dítě, ale přesto celým životem proplouvá v monotónně depresivní náladě bez jakékoliv pozitivní emoce, po celou dobu s jedním neživotně utrápeným výrazem. Od jisté chvíle většinou buď utrápeně zpívá nebo utrápeně čumí do blba, případně se u toho rozpláče. Snímek mě během dvou hodin opakovaně dostal do tak šíleně depresivní letargie, až jsem přestával mít chuť se nadále nechat těmi pocity dobrovolně nést. Přestože věřím v dobrý záměr tvůrců, přijde mi, že buď těžce nezvládli míru, nedokázali cíleně zobrazovanou tíhu ničím vyvážit nebo se společně s hercem v hlavní roli rovněž ztratili v návalu deprese, z níž do konce natáčení nenašli úniku. Stylově mi přijdeControlspíš jako poloviční hra na undergroundový film, než aby takový výsledek byl, ale krásnou černobílou kameru (abych nějaké pozitivum aspoň za sebe našel!) vyzdvihnout musím.[45%]

Bývalí členové JD (a vesměs současní členové NO) se shodují, že film velmi věrně zobrazuje skutečnost. Já doufám, že se přece jen trochu mýlí. Pro mě byl IC guru vrcholné existenciální trýzně, a tak třeba odmítám přijmout, že se zamiloval do ženské, která vážně řeší jeho "nejoblíbenější barvu". Navíc, film je dle předlohy jeho manželky, se kterou si moc nerozuměl a ve které mi přijdou některé věci také dost podivné (fakt to byl IC a ne ona, kdo ve dvaceti trval na sňatku a byl to on, kdo chtěl dítě? To by byl snad jediný muž na světě). A hlavně, nitro člověka lze do jisté míry poznat jen tehdy, pokud ten člověk neustále popisuje, co se v něm odehrává. Pokud tedy předpokládáme, že je vše slovem přesně vyjádřitelné. A IC povětšinou o svém nitru mlčel, ve filmu ho vyjadřoval jen ztrápeným, strhaným výrazem. Zkrátka, já si ponechám svou víru, že IC udělal to, co udělal kvůli tomu, že nahlédl prázdnotu, chlad a zbytečnost bytí, a takové pofiderní věci jako láska hrály v jeho rozhodnutí jen podružnou roli. Jinak mě ve filmu pobavilo, že Curtis se do skupiny dostal tak, že JD hledali zpěváka. A přitom v New Order obsadili post z vlastních zdrojů.

Celovečerní debut Antona Corbijna není jen další biografickou poctou, ale civilní a syrový portrét Iana Curtise. Je to až bolestně lidský pohled na umělce zmítaného vnitřními démony, epilepsií, manželskou krizí a drtivým tlakem stoupající slávy. Dominantou filmu je výkon Sama Rileyho v roli Curtise, předvádí tu až znepokojivě přesvědčivé ponoření se do duše tragického básníka rockové hudby.

Lehce nadprůměrný black&white životopisný film s ne-docela režisérsky konkrétní koncepcí ale nadstandardním výkonem Sama Rileyho v hlavní roli; pár srdceryvných scén, nekonečný boj začínajícího umělce s nedostatkem financí /i vnitřními démony a epilepsií/ a rodinou na krku, touha po "čerstvém vzduchu" ... Mně osobně částečně cizí ale přesto výborná punková muzika v live verzi.

Černobílá depka, která je přehnaně doslovná, jednoduchá a vlastně i po všech stránkách obyčejná. Dámské osazenstvo vládne, zbytek stojí snad s výjimkou hlavního představitele za starou bačkoru. Potěší syrový vizuál a snaha o autenticky vyobrazené sedmdesátky, ale koncerty nemají šťávu a neumějí strhnout. Průměrné, řemeslně obstojně zvládnuté.