Deník strojvůdce (2016)

Strojvůdce, ten těžký chleba má. Žije s řadou pomyslných křížků lidí, kterým jeho hnací monstrum sebralo život. Stárnoucí Ilija se snaží, aby chlapec Sima prchající z dětského domova nedopadl stejně. Jednou totiž u něj přespí, a ač není schopen chlapci v průběhu let vyjádřit lásku, už v jeho skromném příbytku zůstane až do maturity. Vzhlédne se v Ilijově povolání, ten ovšem nechce slyšet o tom, že by i hoch žil s údělem svého zaměstnání. Na jedné straně tedy chladný chlap ze staré školy, přímý a neústupný, na druhé snílek, který touží po laskavém slovu i pochopení. Vyprávění je to rozpustilé, herci jsou přesní, nechybí nadsázka, ironie i několik milých momentů. Zamrzelo každopádně, že si snímek nedrží po celou stopáž stejnou kvalitu. V určitý moment se humor jakoby zastaví, i příběh lehce zmonotónní. Tři až čtyři kousky.

Daleko, předaleko od poetiky jihoslovanských snímků z 80.let. Možná je to spíš film pro železničáře, nevím, jestli i čeští strojvedoucí při rozhovorech v depu či na dílně debatují o tom kolik za rok zabili lidí na přejezdech s takovým chladem v hlasech jako kdyby hovořili o solení polévky. Netuším, zda i u nás po takové nehodě jdou s kyticí za pozůstalými na hřbitov představit se a oznámit jim že to byli právě oni, pod jejichž ocelovými koly vyhasly životy jejich příbuzných. Celý film mi přišel nepravděpodobný, vycucaný z palce ušmudlaného od oleje a nafty, aby byl co nejčernější. Největším kladem je beze sporu nádherná Nina Jankovič, jejíž hloupá smrt mě donutila už vůbec ničemu co vidím nevěřit. Na jihoslovanskou kinematografii názor nezměním, stále mi bude připadat dosti přístupná českému divákovi, radši se ale vrátím do let dřívějších. P.S.: Lazar Ristovski jezdí Škodovkou.

Jak neustále postupuje vlna politické korektnosti, je pro mě skutečnou radostí, shlédnout nějakou tu balkánskou záležitost, protože tamní filmaři si pořád ještě neberou servítky a do snímků implementují svůj svérázný humor s pořádnou dávkou cynismu. A tahle srbsko-chorvatská záležitost mi poskytla přesně to, co jsem si přál. Už po větách: "Můj otec a já jsme zabili padesát tři lidí. Čtyřicet mužů a třináct žen. Dohromady s dědou jsme zabili šedesát šest lidí.", jsem věděl, že tohle bude film pro mě. Byl. Bavil jsem se skvěle (přestože jsem měl pocit, že v určité chvíli děj trochu ztratil tempo) nejen díky výbornému humoru, ale i díky nádherné lidskosti, kterou do svých filmů umí Balkánci dostat. / Poučení: Jízdní řád by se měl dodržovat. 5*-

,,Zavři oči a něco si přej! '' --- Jsou ještě stále krásně poetické filmy po jejichž dokoukání vám zůstane hučet v hlavě. A nepustí vás to ani další a další den. O tomhle kousku vím delší dobu, ale trochu jsem se ho díky tématu bál. Leč zcela zbytečně. Tvůrci i naprosto vážné věci v něm předložili s takovou noblesou, že je divák bere jako prostě jen takový běžný koloběh života a dokonce se jim bude smát. Mně to prostředí bylo docela blízké. Vlaky mám rád a stále ještě jim dávám přednost před autobusy. Coby jejich pasažér trávím na kolejích a nádražích kažý den někdy i dvě hodiny času. Moc se mi líbilo ve filmu to bydlení ve vyřazených vagonech. Obzvláště ten obývák s knihovnou, to bylo parádní.  Z koho ve filmu budete paf je Lazar Ristovski v roli Ilji. Tak charismatického člověka jsem už dlouho neviděl... Super herec i když tady byli všichni zvoleni perfektně. No a Nina Jankovič byla prostě božská. Zajímavé však bylo ono hlavní téma. Sám jsem si před časem pokládal podobnou otázku co mimořádná událost udělá se strojvůdcem. Jedete po kolejích bez možnosti kamkoliv strhnout vlak na rozdíl od auta. Najednou člověk na kolejích. Buď ten co už nechce dále žít, nebo nepozorný jedinec snažící se přeběhnout...  Brzdíte jak o život, ale ač od kol létají jiskry hmota ocelového kolosu se sune dál... Bylo to před dvěma roky. Stál jsem na nástupišti a čekal na svůj courák. Ještě měl projet rychlík. Ten mladej kluk co stál vedle mne nevypadal jinak než ostatní na nástupišti. Jenže když se kolem prořítil rychlík, zjistil jsem, že vedle mne už nikdo nestojí. Jen položená taška ležela na nástupišti. Chvilku jsem nechápal, ale šílený svist brzd rychlíku mi naznačil co se děje. Vlak zastavil asi 100 metrů od nástupiště a za posledním vagonem mezi kolejemi zůstal ležet  jakýsi tmavý předmět...  Vytočil jsem záchranáře a řekl lidem kolem, že tam musíme jít... co kdyby ještě... Nikdo se ke mne nepřidal. Záchranářka na telefonu mne připravovala, že to co uvidím mnou možná zacloumá.. Už cestou k tělu jsem viděl, že to dotyčný nepřežil... Nakonec jsem smutně koukal do zbytku obličeje toho co ještě před minutami bylo živým člověkem a co teď byla jen potrhaná změť tkání a kostí. Myslel jsem, že jsem otrlejší, ale tohle se mnou docela zamávalo. Ani ne tak pohled na smrt, ale z toho, zda se třeba nedalo něco udělat jinak. Třeba kdybych si včas všiml výrazu toho kluka, třeba se dal zadržet. Jenže na rozdíl od člověka např. stojícího na zábradlí mostu tady nešlo poznat žádný úmysl... Vše jsem vypověděl policistům a drážní inspekci do protokolu, můj vlak stejně nejel protože stojící rychlík čekal na nového fíru. Po takové události už mašinfíra nesmí dál řídit a je vyměněn kvůli možnému stresu. Jak asi bylo jemu říkal jsem si? A co když to byl jeho několikátý usmrcený? Jak se pak jezdí? Nečeká za každou zatáčkou člověka ? Asi by bylo dobře kdyby to fírové brali tak jako v tomto filmu. Je to náročné odpovědné řemeslo a dlouho se na něj člověk připravuje. Přesto přesnou odpověď znají jen strojvůdci a stejně asi záleží na povaze každého z nich. Každopádně tohle byl hodně zajímavý a opravdu milý film o mašinkách a lidech kolem nich. Dávám tedy za 5 cuket k jídlu do práce. * * * * *

I záležitost tak grafikonová, jakou je železnice, doprava z nejekologičtějších, může být humorná a myšlenkově závažná. Ten zvláštní mikrosvět, který je kolem ní, stojí zato poznat blíže. Spolu s poznáním, že naši jihoslovanští bratři točí krásné filmy a dokonce dovedou překonávat své nesmyslné antagonismy. Kupodivu tu přitom všem zbývá i prostor pro lidská životní dramata. Lidí normálních, těch, kterých je vždycky nejvíc. Spojených s hrabalovskou perličkou na dně.