Dar (2003)

Jednoduchý příběh, který nepotřebuje slova a spoléhá se na krásu a výmluvnost obrazu. Zároveň ale nepůsobí staticky, ale v každém záběru přináší svůj vlastní mikropříběh... A záleží jen na divákovi, jestli má chuť a trpělivost ho hledat. Občas si myslím, že se lidé neumějí dívat... a že dívat se, neznamená vidět! Závěr je dojemný a jen logicky podtrhuje pointu.(10.02.2026)

Při sledování jsem si uvědomil, jak se v současných filmech ve střihu spěchá, že si krásně promyšlenou scénu nemáte možnost prohlédnout. Prostředí, které mluví, starý nátěr na dveřích, nápis na zdi vedle oprýskaných prasklin, kameny v betonu cesty. Michelangelo Frammartino vypráví hlavně obrazem. To se mi líbí. Nepozorný divák přijde asi o polovinu filmu. Nevšimne si předmětů v záběru, jejich symboliky, která vypráví. Režisér ukazuje, co se děje, když zrovna postavy nemluví. Film bez dialogů, ke kterému nemusíte shánět titulky. Přesto se tu lidé mezi sebou baví, ale jen tak na pozadí, aby jim nebylo rozumět. Většina řečí mezi lidmi stejně nejsou důležité. Tady je důležité prostředí, předměty a lidé. To, co říkají, už tak důležité není. Vždy jsem chtěl vědět, co se stane, pokud odskočí klukovi míč na vrcholku těch starých zvláštních kamenných městeček v Jižní Itálii postavených na kopcích. Už to vím. Díky zvláštní osobité formě zachytil Frammartino část italské mentality, která je skrytá za pověstnou ukecaností jedlíků špaget. Ukázal zanikající krásu kamenných městeček. Zápletka by se dala popsat ve dvou větách a je absurdně humorná, i když tomu tón celého snímku nenasvědčuje. Já si říkal, proč si ten chudák stará, kupuje mopeda? Je to na pomezí čtyř a pěti, ale dám pět, protože to dá málokdo. Závěr je neuvěřitelně podivný.(20.01.2026)

Velmi pomalé pozorování obyčejného života, Jedni z posledních obyvatel kalabrijské vsi, stařec toužící po sexu a trochu slabomyslná dívka před ním obnaží ňadra a on jí dá kousek slaniny a trochu vína...Nic moc.(02.11.2025)