Čtyřikrát (2010)

Film o lidech a kozách a psovi jménem Vlk zaslouží jen chválu. V humanistickém, filosofujícím, ekologicky uvědomělém dílku s vysokou estetickou i zábavní hodnotou tvůrci v prostoru mezi tragédií a komedií nechávají prolnout přírodu a kulturu, cit a rozum, život a smrt, vesmír a mikrosvět - způsobem, který je zároveň realistický i metafyzický. V jednom rozhovoru režisér zmiňuje okamžik ve svém snímku, kdy starému pastevci, sedícímu v trávě, začne po tváři lézt mravenec; "mužova tvář ve velkém detailu se stává krajinou". Mohli bychom dodat, že z pohledu mravence je dotyčný jako takový zcela zaměnitelný se stromem, balvanem, terénní vlnou... (Mimochodem kolik z nás nechá mravence volně putovat po svém povrchu? Přiznávám se: já ne.) Jiné záběry mohou připomenout v přírodě a spolu s ní vytvářené "sochy" Andyho Goldsworthyho; jinde je zas na divákovi, aby podobně jako u Kiarostamiho z dlouhého statického záběru, navenek bezvýznamného, vyhmátl nečekaný niterný obsah. Pálení milíře je natočeno s až dokumentární střídmostí, a přece v sobě má něco z patosu závěrečné sekvence odlévání zvonu v Tarkovského "Andreji Rubljovovi"...

Po vizuální stránce jde jistě o pozoruhodné dílo, na jehož obsah a především pomalejší tempo musíte být správně naladěni. Dovedu si představit, že někoho filmČtyřikrátskutečně nadchne, ale mě to nějak minulo, i když třeba příběh zatoulané kozičky mnou docela citelně pohnul. Ovšem za nahlédnutí do koloběhu života zapadlé vesnice kdesi v horách italské Kalábrie patří tomuto nezvyklému počinu určitě čestné místo v evropské kinematografii. (70%)

Vše začíná a končí jedním - popel popelu a prach prachu - vše je krásně utkané do drobných minipříběhů v prostředí odlehlé vísky kdesi v horských výškách divoké Kalábrie. Koloběh života - zrození a skon - proměna živého v neživé. Smrt pastýře, narození nezbedného kůzlete a jeho osudné klopýtnutí i smrt majestátního stromu, který se nakonec promění na dřevěné uhlí. Uhrančivě návykové!

Natočit film bez jediného dialogu, přesto vyprávějící jedinečný vzrušující příběh není žádná legrace a když se to někomu povede, dá se výsledek skutečně považovat za filmové umění. Příběh krásný a krutý zároveň, se skládá s povětšinou z neobvykle dlouhých záběrů, kdy nejdelší má snad až osm minut, takže každý vypadá jako přímý přenos z daného místa. A celé má to myšlenku a ne ledajakou. Pokud někdo z diváků ví, co je to transmigrace, ví, o čem je řeč. Starý pastýř zemře a narodí se kůzle. Má duši onoho pastýře? Větší otázkou je, jestli něco takového diváka vůbec napadne. A příběh pokračuje dál. Kůzle později také zemře a děj začne sledovat strom, který se zanedlouho pokácí a použije na výrobu dřevěného uhlí. Tedy v prach. Ještě stále nic? Jedná se o snímek skutečně s nutností vše náležitě sledovat, jinak nedojde k pochopení daných skutečností. Každá scéna leccos naznačuje a dává věci do souvislostí. Je to film skutečně jen pro náročné diváky, neboť takovouto myšlenkovou hloubku jinak úchvatného lidského příběhu zábavu hledající divák prostě jen tak nepobere.

ve filmu se toho zas tolik neděje přesně asi tak vypadá stereotyp života vysoko v horách stranou od civilizace.V první půlce stařec který dožívá svůj život a jeho pes a v druhé půlce osud čerstvě narozeného kůzlete.Dlouhé záběry bez dialogů které by něco vysvětlily třeba scéna se ztraceným kůzletem a stromem.Symbióza člověka a přírody.Život a smrt.Vynikající režisérská práce a kamery.Rozmístění kamer na stativu sebrané záběry seskládat do celku.Podle mě se filmaři pohybovali na place minimálně.