Díra (2021)

Tak toto ma oslovilo, bukolická málovravná poetika z úplného juhu Talianska. Asi 80-ročný pastier na okolí jaskyne strávil snáď celý svoj život pasením kráv. Ale nikdy by ho nenapadlo zliezať dolu a špárať sa v tom geologickom fenoméne. Na to sem musela prísť až partička entuziastov z priemyselného severu. Táto ľudská snaha vo všetkom sa špárať, vŕtať, všetko analyzovať a skúmať, mi už dávno prestala byť sympatická. Všetko pod slnkom je navzájom nejako prepojené. Teda aspoň bolo. Dovtedy, kým to nezničila technológia. Tento film je veľmi, veľmi divný a nejaký špekulatívny súvis medzi zostupom do jaskyne a umierajúcim pastierom ani nasilu nehľadám.

Frammartinov predošlý film -Štyrikrát (Le quattro volte)je jeden z mojich najobľúbenejších filmov minulej dekády. Kritická odpoveď naDieru (Il Buco)bola dobrá, ale nie skvelá, teda aspoň čo som čítal. Z tohto dôvodu som tento film dosť odkladal, čo bola chyba, pretože je skvelý. Jedenásť rokov poŠtyrikrátsa Frammartino vracia. Medzitým pracoval na projekte, ktorý bol inšpirovaný Pinocchiom -Late Spring (Tarda primavera). Tento nezrealizoval a v roku 2019 natočilDieru. Skladá sa z dvoch prepojených príbehov: speleológovia, ktorí objavujú jednu z najhlbších jaskýň sveta – Abisso del Bifurto – a pastier, ktorý ich pozoruje. Čím hlbšie zostupujú, tým sa pastierov zdravotný stav zhoršuje. Spočiatku mi toto prepojenie pripadalo silené a nie celkom presvedčivé, ale stojí za to a vyvrcholenie je skutočne krásne. Presne v súlade s metafyzickým sentimentom jeho predchádzajúceho filmu. FrammartinoDieruopísal ako hraný film natočený formou dokumentu. A forma tu je neskutočná, ide o pastvu pre oči. Trpezlivá, hypnotická, ale nikdy nudná. Zvukový dizajn a kamera sú vynikajúce. Rytmické kvapkanie vody, ozvena krokov, šušťanie oblečenia, zvuky zvierat, vietor....evokatívna práca so zvukom. Dychberúce kompozície, maliarske použitie farieb, využitie negatívneho priestoru (niekto by o tom mohol napísať diplomovú prácu). Film nie je moc dramatický, ale meditatívne tempo a štýl zvýrazňujú aj malé momenty ako kopanie lopty nad vchodom jaskyne, spánok, plazenie skrz zúžené časti jaskyne.Štyrikrátsa mi páčilo trochu viac.Dieraje iný film, s osobitým čarom. Jeden z najlepších filmov dekády. Hypnotický, meditatívny, taktilný, úchvatný zážitok, ktorý potvrdzuje, že Frammartino je jeden z najzaujímavejších súčasných režisérov. Dúfam, že ďalší film sa mu podarí natočiť ešte počas tohto desaťročia.

Tento snímok je skrytým klenotom pre všetkých milovníkov prírody, ktorý obsahuje úchvatné a miestami aj dychberúce zábery z objavovania jaskynných zákutí malebnej Kalábrie. Ja ako jemný klaustrofobik som mal čo robiť, aby som niektoré zábery predýchal a keď to spojím s čarokrásnymi zábermi miestneho prostredia, nemohlo to dopadnúť zle. Je to vlastne niečo medzi dokumentom a hraným filmom, ale veľa slov sa tam nedočkáte. V konečnom dôsledku to ale ani nie je treba. 75 %

Film aka Jak nas*at diváka. Celou dobu čekáte na to, co bude v té díře....odpověď zní: Vůbec nic! Ano, film má hlubší myšlenku. Speleologická mise se zde střídá s příběhem starého muže, který na konci filmu zemře. Tudíž je zde obrazné přirovnání mise k lidskému životu, ve kterém také dojděme na konec a většina z nás po sobě nezanechá nic slavného nebo vzácného. Snímek je postaven zejména na dobré kameře. Mezi klady a důvody, proč se na tento film podívat, patří zejména působivé záběry italských Alp a dokonalé snímání speleologické mise. Bohužel, film měl velice pomalé tempo a pomohlo by mu zkrácení stopáže. Celkově to byla nudná podívaná bez JEDINÉHO dialogu. 4/10 (KVIFF 2022)

Vida, „drobnost“, plná souladu, klidu a jisker dění. // DíloDírase odpojilo od analytických obvodů, a přesto nepřestalo žít vibracemi zdroje, nechalo vyletět úsudek z klícky, a on přesto nefrnknul za obzor, nýbrž s obzorem splynul. ZkrátkaDírajenom dlouze nazírá; meditativně, a přesto realisticky, jemně, a přesto ostře snímá podmanivost čisté skutečnosti, nic z ní nesnímá, nic k ní nepřiřazuje, ostatně není co sejmout, co přiřadit, vpíjí-li se film přímo do ní, do hlubiny skutečnosti. Z hlubiny, která sama hledí jedním okem do útroby Země, druhým do nezměrnosti nebe, vyvstává klid, soulad a jiskry dění a speleologové, stařešina v paralelním výhonku filmu, a potažmo režisér nedělají nic jiného, než že to reflektují – osvětlujícíma, nikoli vysvětlujícíma očima. // Jenže oplotil film plaňkami slov je jeho rozpoložení vzdálené; příhodnější je představa slov jako důlků do země; ať do nich chvíli děcka cvrnkají kuličky a pak ať zarostou bejlím.