Dané slovo (1962)
Sledovat Dané slovo online
Přehrávač zatím není dostupný.
O filmu Dané slovo
Zé do Burro musí splnit to, k čemu se zavázal pohanské africké bohyni Iansã. Tu brazilský náboženský synkretismus spojil se svatou Barborou. Kněz ale Zého nepustí do kostela. Poutník je tak nucen čekat se svým obrovským křížem před kostelem, přičemž celá událost postupně proniká do místního tisku a vůbec začíná nabírat poněkud nežádoucí směr.
Dané slovo bylo velkým překvapením na MFF v Cannes v roce 1962, kde byl snímek nadšeně přijat kritikou i diváky. V této euforii mu porota udělila cenu nejvyšší: Zlatou Palmu. Dnes to vypadá, že je film zapomenutý, ačkoli mu tehdy byla dána přednost před díly jako Anděl zkázy Luise Buñuela, Zatmění Michelangela Antonioniho nebo Kapka medu Tonyho Richardsona. Brazilský snímek lze chápat jako pamflet na téma intolerance nebo jako alegorii na vítězství víry nad pohanským kultem. Je třeba si uvědomit, že scénář kontroloval pověřený kněz a církev poskytla kostýmy i rekvizity, aby byla dodržena „čistota“. Debutující Anselmo Duarte chtěl dodat filmu punc dokumentárnosti, a tak záměrně vybral povětšinou neznámé začínající herce. Děj zasadil do lidového prostředí státu Bahia, avšak jej oprostil od jeho folklórního a exotického kontextu. S odstupem více než čtyřiceti let je zřejmé, že Dané slovo zůstává pro nás zajímavým svědectvím doby, důkazem renesance brazilského filmu a ukázkou kinematografie, od níž se cinema novo distancuje. Autor literární předlohy Dias Gomes a jeho žena Janete Clairová se v osmdesátých letech stávají s nástupem televize hlavními scenáristy prvních televizních románů (u nás chybně označovaných jako telenovely). Režisér Anselmo Duarte (nar. 1920) ztvárnil přes padesát nejrůznějších rolí. Asi nejzajímavější je jeho účast v nedokončeném filmu Orsona Wellese Všechno je pravda. Jinak se spíše proslavil v rolích svůdníků v chanchadas odehrávajících se v Riu de Janeiru. Jeho kariéra je velmi proměnlivá a většina filmografie je tvořena komerčními filmy toho nejhrubšího zrna. Dané slovo je jeho jediným výraznějším úspěchem, na nějž se snažil několikrát neúspěšně navázat (za zmínku možná ještě stojí Quelé do Pajeú z roku 1969), a v sedmdesátých letech upadl zcela v zapomnění. Ještě v roce 1971 byl členem poroty v Cannes, ale jako režisér přestal tvořit na konci sedmé dekády dvacátého století. [David Čeněk, LFŠ 2007]
Dané slovo bylo velkým překvapením na MFF v Cannes v roce 1962, kde byl snímek nadšeně přijat kritikou i diváky. V této euforii mu porota udělila cenu nejvyšší: Zlatou Palmu. Dnes to vypadá, že je film zapomenutý, ačkoli mu tehdy byla dána přednost před díly jako Anděl zkázy Luise Buñuela, Zatmění Michelangela Antonioniho nebo Kapka medu Tonyho Richardsona. Brazilský snímek lze chápat jako pamflet na téma intolerance nebo jako alegorii na vítězství víry nad pohanským kultem. Je třeba si uvědomit, že scénář kontroloval pověřený kněz a církev poskytla kostýmy i rekvizity, aby byla dodržena „čistota“. Debutující Anselmo Duarte chtěl dodat filmu punc dokumentárnosti, a tak záměrně vybral povětšinou neznámé začínající herce. Děj zasadil do lidového prostředí státu Bahia, avšak jej oprostil od jeho folklórního a exotického kontextu. S odstupem více než čtyřiceti let je zřejmé, že Dané slovo zůstává pro nás zajímavým svědectvím doby, důkazem renesance brazilského filmu a ukázkou kinematografie, od níž se cinema novo distancuje. Autor literární předlohy Dias Gomes a jeho žena Janete Clairová se v osmdesátých letech stávají s nástupem televize hlavními scenáristy prvních televizních románů (u nás chybně označovaných jako telenovely). Režisér Anselmo Duarte (nar. 1920) ztvárnil přes padesát nejrůznějších rolí. Asi nejzajímavější je jeho účast v nedokončeném filmu Orsona Wellese Všechno je pravda. Jinak se spíše proslavil v rolích svůdníků v chanchadas odehrávajících se v Riu de Janeiru. Jeho kariéra je velmi proměnlivá a většina filmografie je tvořena komerčními filmy toho nejhrubšího zrna. Dané slovo je jeho jediným výraznějším úspěchem, na nějž se snažil několikrát neúspěšně navázat (za zmínku možná ještě stojí Quelé do Pajeú z roku 1969), a v sedmdesátých letech upadl zcela v zapomnění. Ještě v roce 1971 byl členem poroty v Cannes, ale jako režisér přestal tvořit na konci sedmé dekády dvacátého století. [David Čeněk, LFŠ 2007]
Obsazení
Trailer
Pokud se trailer nepřehraje, otevřete jej na YouTube ↗.
Podobné filmy jako Dané slovo
Tato stránka je generována automaticky za pomocí údajů zjištěných z veřejně dostupných zdrojů a sjednocených pomocí AI ChatGPT. Uvedené údaje nejsou redakčně kontrolovány, monitorovány ani upravovány a mohou být nepřesné či nesprávné.
Komentáře (17)
Komentáře jsou vkládány jejich autory a nepodléhají redakčnímu schválení ani kontrole. Za jejich obsah odpovídají jednotliví autoři. Komentáře mohou být automaticky přebírány z dalších webových stránek.
Najťažšie je vždy urobiť ten posledný krok. Čo tam po nekonečných kilometroch prejdených s veľkou záťažou, keď od polovice schodiska smerom k bránam kostolu sa zrazu všetká námaha zasekne? Nejde však o zázrak alebo osud, ale o rozhodnutie predstaviteľa cirkvi a zlovôľu ľudí navôkol. Zé je symbolický Ježiš (ale za svätého sa ani náhodou nepovažuje) a jeho okolie podlieha neustálym pokušeniam. Symbolizmus je tak zrejmý, avšak kritika smeruje všade, kde sa len dá a to nejde bez jednorozmerných postáv (vynímajúc pochybujúcu manželku), ktoré v správnych momentoch slúžia svojmu účelu. Okolo Zéa sa všetko točí, pretože narušuje poriadok vecí tým, že prináša absolútnu čistotu. Síce nakrútené na obmedzenom území podľa divadelnej hry, ale po všetkých stránkach maximálne filmové.
Zdroj: ČSFD.cz (2025-04-28)Trpce humorný, většinou však hořce posmutnělý příběh o tom, že pro skrz na skrz slušného člověka zkrátka není na světě místo a pochopení. Divák se s hlavním protagonistou nemusí příliš ztotožňovat, jelikož více a více pozornosti je postupně orientováno na to, jaký dopad má jeho morální neústupnost a čistota na morálně zkažené a manipulativní okolí – a v tomhle ohledu je možná film předvídatelný a nepříliš objevný, ale pořád takřka maximálně oslovující a pravdivý. Vadily mi některé zdlouhavé taneční vložky a slabší gradace před povedeným finále, jinak určitě vyzrálé dílo a zajímavá parafráze příběhu Ježíše Krista…
Zdroj: ČSFD.cz (2019-03-07)Ako lepšie vyznávať vieru? Pekne ako ovečka, kývať hlavičkou v studených kostolných budovách na zastrašujúce reči cirkevných hodnostárov, alebo plniť sľuby a dodržiavať morálne hodnoty? To a iné otázky sú položené v tomto diele, ktoré hlavne svojím švungom aj napriek takejto ťažkej téme nenudí a zaujme.
Zdroj: ČSFD.cz (2017-07-12)Hodně krutý film, který ukazuje, že víra je pokrytectví, ale tak to je celkem normální zjištění. To, jak je příběh podán, to je skutečně zajímavé martyrium, takové moderní pojetí kalvárie, které je v brazilském prostředí o to silnější, že země je přece jen více věřící, než třeba ta naše. U poslední scény prostě nejde jen tak nevzrušeně sedět. Udělá na vás dojem.
Zdroj: ČSFD.cz (2015-04-21)Kto je Zé? Mystik? Agitátor? Diabol? Falošný Kristus? Revolucionár? Komunista? Politik? Kresťan? Zaklínač? Otázky neberú konca, ale ľud sa pozerá a chce poznať pravdu. Ale kde ju hľadať? ////////// Duarteho o dva roky mladšia odpoveď na KrameroveInherit the Wind.O Pagador de Promessasje výlučne miestny, geografický (až geopolitický) idióm. Nutno dodať, že značne kontroverzný a podvratný v obsahu i forme jeho sprostredkovania divákovi nielen v kontexte doby, ale aj nadčasovej aktuálnosti. Aby som to rozviedol: Duarte svoju ostro kritickú výbušnú zmes stavia na báze náboženského konfliktu úzko spätého s brazílskym folklórom (viera, vášeň, hudba, tanec), mystikou a kultúrnym odkazom. Je realista; dobre rozumie svojim krajanom a verejnej mienke. Nerobí si ilúzie a bez škrupulí zobrazuje cirkevné pokrytectvo, dogmatizmus, ale i demagógiu, mediálnu manipuláciu, politické zneužívanie, prekrucovanie, lži. Otvorene teda pranieruje celú plejádu inštitúcií, páli do vlastných radov a pri koncentrácii zásahov do čierneho sa nenechá len tak zahanbiť ani filmami kalibru ZvjagincevovhoLeviafan. A to i keď z optiky nazerania na film vynechám dobovú príslušnosť, vek a teda s ním spojené "neduhy" v spôsobe rozprávania. Mimo toho je vo svojej komornosti (schody vedúce ku kostolu takmer neopustíme) a pri nízkom rozpočte (príslušnosť k tzv. out-for-streets-film manifestom hlásajúcim ideológiu tvorcov je nepopierateľná) kvalitne natočený; časté nájazdy a odjazdy kamery pri zobrazovaní celkov sú pôsobivé a ozvučenie je tiež na úrovni. Herci sú zvolení pestro a zaujímavo, no v každom prípade presne typovo obsadení. //////////O Pagador de Promessasje filmom epickým (dejovým) a vo svojej vnútornej štruktúre epizodickým v zobrazení stretu kresťanstva a zdomácnenej formy pohanského náboženstva. Je plný zvratov a dejových zákrut, čím udržiava konštantné tempo a dynamiku. Miestami evokuje modely prevzaté do formátu telenovely - výrazné ženské postavy, ktoré pre dej nemajú nijak zvláštny význam, ale nanášajú ďalšiu vrstvu - vzťahový štvoruholník, do ktorého sa priplieta prostitútka a jej priateľ. Motív skúšky vernosti a konflikt medzi oboma mužmi je teda len otázkou času. Podobne lacne sa Duartemu darí vytvárať falošný dojem komplexnej omáčky príbehu, ale zachádza omnoho ďalej, než by sme čakali. Každý výraznejší charakter má totiž vlastný krátky výstup, ktorým sa dostáva do deja, vlastnú motiváciu, ktorá ho k tomu ženie a konkrétny postoj k celému rodiacemu sa škandálu. Na každom rohu číha fabulista, čakajúci na príležitosť zneužiť situáciu pre vlastné ciele, do ktorých Zé perfektne zapadá. Taká úroveň rozvedenia väčšieho počtu, i keď vo viacerých prípadoch len okrajových, ale ľahko zapamätateľných postáv (Zé, jeho žena, kňaz, "Handsome", prostitútka, básnik, novinár, barman, monsignor, zástancovia agrárnej reformy, uctievači bohyne Iansã a ďalší) je pri dĺžke ledva 92 minút (ak si odmyslíme záverečné titulky) viac než chvályhodná a preto si dovolím povedať, že je film v otázke príbehu i dialógov skutočne skvele napísaný. Epizodickosť a rôznorodosť motívov ako odmietavý dogmatický postoj cirkvi, honba novinárov za senzáciou, pokušenie či zrada so sebou prinášajú okamihy, v ktorých vám prebehne úsmev po tvári i také, z ktorých naopak behá mráz po chrbte. Čo je však dôležitejšie, nie sú len lacným prostriedkom na strhnutie a udržanie diváckej pozornosti, ale zásadným prvkom doslovného symbolizmu filmu. Čím sa opäť dostávame k hlavnému hrdinovi - Zé. ////////// Zé je titánom, idealizovaným romantickým hrdinom, padajúcim pod ťarchou bremena svojho osudu, ktorý strmo kráča hore po ejzenštejnovských Odeských schodoch v ústrety neblahej predtuche. Prešiel dlhú cestu, ale tá najťažšia skúška na neho čaká len pár krokov od jej konca. Mimo náboženského dochádza aj ku konfliktu jedinca a spoločnosti, nepochopenia. Duševný zápas jednoduchého človeka s intoleranciou symbolicky vrcholí počas osláv sviatku Svätej Barbory a nevyhnutne vedie k tragédii, ktorá završuje obraz moderného mučedníctva v Duarteho vrcholnom hanopise. Dychberúce opus magnum, ktorého naliehavá aktuálnosť sa nekompromisne zažiera do morku kostí.100%
Zdroj: ČSFD.cz (2014-09-02)