Poslední autobus (2021)

Příjemná seniorská road movie o tom, že někdy je cílem samotný cíl. Drobné civilní lidské příběhy propojené cestou pana Harpera až na konec Spojeného království. Dokonalý Timothy Spall, který mnohdy ani nemusí mluvit a naprosto věrohodně ztvárnil o 20 let staršího muže. Poetická kamera, perfektní, melancholií protnutá hudba. Dost mě překvapilo, že film neposbíral žádné ceny na žádném z festivalů. Zasloužil by si to.

Nejklasičtější road movie z nejklasičtějších. Minimálně námětem. Ale s vyprávěním je to trošku složitější. Hlavně ve své zkratkovitosti a přeskakování z jednoho stavu bytí na druhé. Nakonec to ale smysl tak nějak dá, byť jsem se nemohl zbavit dojmu, že ty střihy scén tu byly místy dost na krev. Finále ale povedené.

Dle místních komentářů jsem se trochu obával, že to bude takový obrázek stárnutí, cesta pána... No ale naštěstí se mi snímek líbil tím, že to z pohledu pana Harpera úpěnlivé snažení dosáhnutí cíle i přes nehodu Double-deckeru (trochu nečekané že se patrový autobus nevejde pod normální most) mělo švih a opravdu tah na branku. Trochu jsem čekal v krizových situacích, že zasáhne více, ale je jasné že nemohl a pak se mi trochu nelíbilo, že se nějak díky okolí dostal na nějaké sociální sítě a pak, když už byl známější, jej okolí bralo lépe, včetně řidiče autobusu. Ten první řidič který jej chtěl vykázat byl teda pablb největší, jakoby nemohl přimhouřit oko, že ta legitimace nemá platnost i u něj, protože to by nikdo z cestujících nezaregistroval a další kontrola asi těžko chodí. Za povšimnutí stojí první zastávka autobusu, kde stěny přístřešku byli tvořeny nějakými betonovými. Konec filmu si ještě musím zkouknout...

Poetická road movie, postavená na drobných gestech a všedních dialozích hlavního hrdiny s různými charaktery lidí, které na své cestě potká. Je to takové příjemně lidské. Podobné třeba příběhu Alvina Straighta. Koho baví hledat tyhle obyčejné věci, mohlo by se mu to líbit. Kdo očekává strhující příběh a překotný děj, ať si to raději ani nepouští.

Měla jsem problém se na vyprávěný příběh naladit, vnořit se do něj a uvěřit mu. Mrzí mě to, protože v knižní podobě by na mě určitě fungoval. Tady mi celé to vyprávění jednotlivých příhod přijde až moc na pilu tlačící, překotné a chtěné, chování některých postav pak - jak to říct - vyhroceně nebritské. :-) Ani Timothymu Spallovi toho staříka nevěřím - je vidět, že oním staříkem není, že to jen snaživě hraje. Co se mi líbilo, bylo prostředí (mám slabost pro ostrovní krajinu) a pomalu se odvíjející vyprávění, kdy zpočátku možná tušíte, co by mohlo být účelem cesty a co se asi stalo, ale celkový obrázek se po kouscích odhaluje až v průběhu cesty.