Daleko od Reykjavíku (2019)

„Nedělej si s tím hlavu. Nemá důkazy. Zjevně ji to úplně vykolejilo. Ne, nic měnit nebudeme. Na tohle se za pár dní zapomene. Ne, ne, vyřídíme to s ní potom…“Ach ta arogance a sebejistota pramenící z velké moci…Režisér Grímur Hákonarson mě zaujal už jeho o 4 roky starším snímkemBerani. Jeho další počin se mi také líbil, i když z počátku trošku klame tělem. Začíná jako docela poklidná, smutná podívaná, ale postupně se změní v pravé drama se solidním nábojem (nevím, kde se vzal žánr komedie, kterou film rozhodně není). Poté, co hlavní hrdinka začne odkrývat pravdu a veřejně vystupovat proti družstvu, jí divák začne naplno fandit v jejím nerovném, ale odhodlaném boji s větrnými mlýny. Zároveň si uvědomuje, že jí to může i zničit život…Jistě, můžeme diskutovat o tom, že by bylo možná uvěřitelnější, kdyby proti ní družstvo použilo i podstatně tvrdší a špinavější praktiky, přesto ten hořkosladký konec působí poměrně autenticky a spolu se závěrečnou písní zanechává v divákovi pocit, že to všechno opravdu mělo smysl. Dám slabší 4*.

Něco jako klon filmu Žena na válečné stezce, jen s rozvleklejším dějem a uspěchaně rozpačitějším  koncem. Mimochodem, pokud se chcete zasmát, pusťte si něco jiného, než tento neradostný příběh ovdovělé ženy, bojující proti místní mafii -  označit pro distribuci tenhle film jako komedii může snad jedině idiot.

"Berani" to sice nebyly, ale i tento film se mi zamlouval. Inge odjíždí ze zbankrotovaného statku s písní na rtech. Po prodeji krav, zemědělských strojů včetně robotického čističe chodeb kravína a dalších movitostí se nemusíme divit. Tento závěr je naprosto logický a přijatelný. Nyní se již může věnovat čemu chce, třeba pletení islandských svetrů; hodlám si také jeden koupit. A mafiánské družstvo v kožených sedačkách? Mafie je všude, je třeba jen posoudit okamžik, kdy se stane "příliš neúnosná" (neúnosná je vždycky). A tele jsem také rodil, ve tři ráno, poté co jsem přišel ve dvě ze zábavy a ustlal si na půdě na seně; bylo to ještě družstvení tele. Jinak žádám recenzenty, aby si ponechali studenou isladskou krajinu, s šutry i gejzíry a ponechali mi teplé lesy, rozkvetlé louky a rybníky.

Islandská komédia neznie ako zlý začiatok. PoBoji snežného pluhu s mafiouje to druhý severský film s touto tématikou. Navzdory zradeniu do tejto kategórie som sa humoru nedočkal, pretože tento film totiž nie je komédia, ale vážna dráma. Byť farmárom na Islande nie je med lízať ani s pomocou družstva, ktoré na tento účel farmári vytvorili. To sa totiž zmenilo na skorumpovanú organizáciu vydierajúcu svojich členov. Inge ako jediná sa vzoprie a hľadá cestu ako sa vymaniť z područia družstva. Príbeh nemá šťastný koniec ale Inge svojím spôsobom dosiahne svoj cieľ a šťastie napriek tomu, že družstvo neporazí. Produkcia je kvalitná a herecké výkony dobré, takže atmosféra je dobrá. Nie je to však thriller a drží sa civilnej úrovne. 70%

Kvalitní sociální drama, jaké se u nás už vůbec netočí. Rozhodně bych ho ale nenazval komedií, to snad jen distributor chtěl přilákat víc diváků, či co. Každopádně bylo dobře vystavěné i natočené, s patřičným napětím, i když se obešlo bez zbytečného násilí, což vnímám ale jako další klad. Na druhou stranu k ještě vyššímu hodnocení z mé strany tomu chybělo něco navíc k oné solidní civilnosti a opravdovosti. Za shlédnutí nicméně každopádně stojí, včetně zamyšlení, jak daleko je to nejen od Reykjavíku, ale i od toho, co hýbe naší občanskou společností.