Daleko od hlučícího davu (1967)

Prekvapivo je moderná verziaĎaleko od hlučného davu(2015)lepšia. Má totiž väčší nádych lásky a romantiky. Aj tu platí, že Keď román „pre ženy“ napíše muž, zrazu to ide pozerať bez vyrážok a dýchavičnosti  Samozrejme, ten muž musí pochádzať z 19. storočia, nie novodobý metrosexuál na kolobežke.Emancipačný príbehje dávkovaný presne tak, aby sa chlap necítil ako na lavici obžalovaných a romantika mala zdravý sedliacky rozum – žiadny cukrový šok, žiadna diabetická kóma. Ale toho cukrového tu bolo primálo, hlavne v samotnom závere, jediným riešením tak ostávainzulín. Chváliť sa ale dá autentické stvárnenie súdobého britského vidieka, čo je dnes už stále ťažšie nakrútiť.

Pekne nasnímaná taká starosvetská romanca z anglických hájov a statkov, ktorá obsahuje niektoré fakt pekné obrazy. Dýcha to dobovou atmosférou, až má divák chuť zažiť to na vlastnej koži. Film je však dosť rozťahaný a nie raz skáče z jednej postavy na druhú, z jedného mikropríbehu na druhý. Pravdepodobne snažiac sa zachytiť jednotlivé kapitoly knihy, pre film to ale čo sa týka kompaktnosti nepôsobí dobre. Stavať ale môže na kvalitných hereckých výkonoch, Finch, Stamp, menej známy Bates, ale aj pohľadná Christie žijú postavami. Škoda monštróznej takmer 3-hodinovej stopáže a aj megaskokového záveru, ktorý je skrze krkolomného milostného päťuholníka (!) akoby vystrihnutý z nejakej rozprávky...'a žili šťastne, až kým nepomreli'.

Verze z roku 2015 se mi líbí víc. Hlavně proto, že trochu víc odsejpá, je skoro o hodinu kratší, než tato. Děj je pochopitelně téměř identický. Postavy, prostředí, vsjo ravno. V tomhle starším snímku jsou úchvatné přírodní scenérie a hlavně Julie Christie. Ne, že by Carey Mulligan hrála špatně, naopak, je skvělá. Ale tahle Julie byla ve své době velká kočka! A navíc v šedesátkách žala největší úspěchy (Oskar 1966 za Drahouška).

Srovnávací komentář, psaný před čtyřmi lety k nové verzi z r. 2015: Každý, koho si nový Vinterbergův snímek i jen trochu podmaní, by měl povinně shlédnout původní stejnojmennou adaptaci Hardyho románu od režiséra Johna Schlesingera z r. 1967. Připadá mi, že Vinterberg natočil jen jeden dobrý film, hned ten první, Rodinnou oslavu, a od té doby mu rychlá sláva stoupla do hlavy a on už jen vymýšlí, jak si znovu lacino získat či udržet lásku publika, podbízí se a zkouší kdeco, kromě skutečně soustředěné, smysluplné a osobně zabarvené poctivé vlastní tvorby. *** Tady ale hodně nestoudně přestřelil hranici slušnosti, protože v podstatě kompletně převzal, opsal, jako nedostačivý školák, Schlesingerův storyboard - knižní předlohu lze na plátno převést různými způsoby, každý režisér si musí nad knihou sám po svém lámat hlavu, promyslet, co a jak poskládat, co vyzdvihnout, jakou linku vynechat, čím začít, jaké zvolit tempo, proklady, triky k udržení pozornosti, napětí atd. Když si ale pustíte po Vinterbergovi i Schlesingerův film, zjistíte velice brzy, hned u první scény, že právě a jenom to udělal i Vinterberg - pustil si Schlesingerův film. On nepracoval po svém s knihou, jen si prohlédl cizí film a u každé scény si řekl, jak ji přetočí, nebo co dokonce úplně vynechá, protože by to bylo komplikované. Každému trochu analyticky nadanému člověku musí být jasné, s jakým zdrojem Vinterberg pracoval: že nerozvrhoval nově knihu, ale otrocky vyraboval a předělal právě tento film. To je ovšem podvod, pustá krádež, pokud film není avizován jako čistý remake, a i v takovém případě novější počin musí mít vlastní cenu, pointu, musí v něm tkvět a být rozeznatelné, jakou novou kvalitu proti minulému dílu přináší, vstupovat s ním do diskuze, musí být ospravedlnitelný vydobytím něčeho, co nám i při obeznámenosti s původní prací, a dokonce právě tehdy, vyrazí dech. Ale když si oba snímky porovnáte, dojdete k závěru, že Vinterberg cizí scénář jen prokrátil a všecko znovu natočil kýčovitě, novoromanticky schematicky, upraveně a zjednodušeně - sebral dílu duši. Všechno je čistější, přehlednější, umetenější, barevnější, uhlazenější, pěkné návodné pokoukáníčko, hlavně nic složitého, aby se divákům netrávila špatně večeře. Špína a pot vždycky jen na chvilku, pro kameru v detailu, a pak už zase ne. Už jen ta první scéna - ovce padající z útesu: ty Vinterbergovy nafouklé chudery leží dole tak pěkně rovnoměrně rozprostřené, až by se statistici tetelili radostí. A tak je to tam se vším. *** Je to nepěkný hejskovský kousek. Než jsem viděla Schlesingera, do tohoto filmu nikoli Vinterbergovou zásluhou propsaná Hardyho genialita i vnímavost a promyšlenost původního scénáře nepřipustí, aby Vinterbergova levná obsese všechno divácky zjednodušit a zhezknout původní efekt úplně zrušila. Po odchodu z kina jsem si jen posteskla, že to nemuselo být tak naleštěné, ale vlastně jsem byla ráda, že se mi ta kniha připomněla, že se z ní do filmu tolik přelilo. Až pak se ve mně začala nad tím pseudouměleckým dánským floutkem vařit žluč, to když jsem pochopila, co je v něm shnilého - když jsem se okouzleně a ohromeně nechala vtáhnout do Schlesingerova bravurního filmu, který nechává Hardyho nemilosrdné, ale svérázně podmaňující vyprávění jednotlivých lidských osudů zmítaných v područí životních přeryvů, nešťastně šťastných losů, obratů i ran, v předivu soupeřících, nepředvídatelných sil, proudících jak z drsného světa lidí tak i nevlídné, necitelné a vznešeně nepodplatitelné přírody, vyniknout s veškerou virtuozitou po svém mistrovsky obsáhnutého filmového umění - a dokonce jde tak daleko, že si tu a tam dovolí jemně odtažité kousky s kamerou, které jsou nejen ústrojné a důstojné, ale působí zároveň i jako sympatické pomrkávání na diváka - zvlášť ke konci toho eposu to je, jako když se vypravěč poutavého příběhu, vědom si jeho i svých kvalit, ptá uprostřed věty trochu pobaveně, jestli mu posluchač neusnul, a přitom ví, že ne (např. ta rozkymácená a s perspektivou a poměry velikostí objektů kejklující scéna, v níž podroušený a unavený vozka přiváží rakev s Frankovou milou a novorozencem). Vinterberg vůbec nemá pro takové záležitosti cit a jeho komerční rasovina zpětně působí, asi jako by působilo upravené vydání Hardyho knihy v edici pro esteticky a rozumově nenáročné publikum: jako kdyby ho vydal Penguin pro čtenáře se slovní zásobou omezenou na dva tisíce slov. ***

Mladá a hezká, ale hrdá a trošku ješitná statkářka si pošetile zahrává s city mužů, aby nakonec sama namísto rozumných nabídek k sňatku podlehla lichotkám a předvádění šarmantního prostopášníka. Bezmála 3hodinová (včetně předehry a přestávky) romance si stejně půdu pro některá citová hnutí pořádně nepřipraví a dosti nenadále a neplynule je vyloží na stůl; vypadá však krásně - autenticky (anglický venkov) a své slabší 4* si tvrdě odpracuje.