Co kdybychom žili společně? (2011)

Výborný film o stáří nejen pro staré. Vynikajících 5 hlavních představitelů, jimž dominuje Peirre Richard, který je skvělý, boží, stejně jako jeho postava Alberta. Jeho žena Jeanne (Jane Fonda) nakonec zemře, bez pozlátka, bez patosu. Kanec Claude (Claude Rich - např. Přátelé kopretin, Grand restaurant pana Septima)se bude dále krmit viagrou a dobrá duše povedeného tria Jean (pro mne nejméně známý Guy Bedos) se bude nadále štěrchovat s Annie (Geraldine Chaplin) , dokud je smrt nerozdělí. Své si odehraje i Nikki Lauda, tedy Daniel Brühl v roli německého vyvenčovače Albertova  psa Cézara. Ten se nakonec dočká svého vysněného exotického prsatého děvčete.

Zcela luxusní herecké obsazení a film mi opět vytanul na mysli při pohřbu báječného Belmonda a já si uvědomila jak celá skvělá generace mého mládí nevratně odchází a pak už si pomalu můžeme začít broukat Letokruhy od Traktoru a je to v háji. Nevím, zda se to vlastně dá hodnotit objektivně, po shlédnutí zůstal ten zvláštní pocit pomíjivosti, ale i laskavosti, šarmu, strachu a lásky.

Velice příjemné překvapení, film o seniorech s nadhledem a humorem.. Celkově mi snímek vyzněl asi takto.. Tělesná schránka holt chátrá, s tím nic moc nenaděláme a musíme tam všichni, smíření s koncem je nevyhnutelné.. No a s přáteli po boku se tohle obtížné období zdolává určitě lépe než o samotě v domově důchodců.. Herecký ansámbl skvělý + půvabný hudební podmaz..

Trochu škobrtající gerontomedie, kde ale laskavost stáří všechno vyváží. Je snazší se na stará kolena pokusit akceptovat druhé vedle sebe, anebo je lepší být sám? V každém případě, když dojdou síly, ambice i vyhlídky, je nejlepší držet pevně při sobě. Tento poslední díl Přátel funguje filmařsky i lidsky krásně.

Tenhle den s tímto filmem považuji za sváteční, protože se dokázal tak nádherně ponořit do našeho skutečného lidství, najít si místečko v mém srdci a pak odejde s voláním: "Jeanne". Přiznávám, že jsem na konci uronila slzu a vůbec se za to nestydím jak na mě zapůsobila herecká elita minulého století s jemnými vstupy Daniela Bruhla. Chvílemi úsměvné s viagrou a za chvíli zase ty skutečně smutné, kdy jsem obdivovala Pierra, Geraldinu, Jane a ostatní a vědomím, že srdce může být mladé, ale tělesná konstrukce stárne, ať chceme nebo ne. Tak já si jdu otevřít šampaňské, myslím, že právě teď je to namístě a já to ráda udělám.........