Cesta do nemožna (2019)

Niektorí sa pozastavujú nad tou štylizovanosťou, ale mne tam perfektne sedela. Aj do ducha doby, aj do Štefánikovho tvrdohlavého predsavzatia ísť za svojimi odbornými aj vlasteneckými snami. Preňho žiadne vzdávanie sa a plakanie v kúte nejestvovalo, to skrátka nebol jeho štýl. Vždy, keď mu vyčítali, že je rojko a svoje predsavzatia neuskutoční, tak sa skrátka zaťal a išiel za snom. O to silnejší je jeho obyčajný ľudský odkaz aj pre ľudí o storočie neskôr. Keď napriek všetkým prekážkam toho toľko zvládol a zachoval si odhodlanie, skromnosť a zmysel pre humor, tak to dokážeme aj my.

"Fikce je někdy zajímavější než dějiny."Za normálních okolností bych tento názor považoval za strašnou herezi. Ale tohle není normální situace. Musím říct, že mě vizuál tohoto filmu totálně vyrazil dech, nadchnul mě a okouzlil. A v takto opojném stavu dokážu leccos odpustit. Ano je fakt, že tento film nelze moc brát jako edukativní film pro děti a tedy jako dokumentární výpověď o životě jednoho ze tří mužů, kteří stáli za vznikem Československa (ač jsou do něj vcelku zajímavě vkomponovány některé reálné dokumentární záběry). Ale řada těch nejvíce vyfabulovaných scén v tomto filmu (typu, že si Štefánik při své návštěvě na Tahiti, která skutečně proběhla, představuje, jak se Slováci přesidlují právě na Tahiti) má v sobě vtip, či z nich srčí ironická nadsázka. Ano, je zde spousta fikce (viz třeba scéna v závěru, kdy Štefánik vylézá se svojí osudovou láskou Giulianou Benzoni z fontány di Trevi v Říme přesně tak, jak to natočil Frederico Fellini v jedné z  nejslavnějších scén filmových dějin a maličký Fellini je přitom u toho pozoruje), ale mě ty fiktivní nápady vážně bavily. Ale nejvíc mě samozřejmě bavil ten velmi zajímavý vizuál plný originálních nápadů. Originální mi přišlo i zarámování celého filmu do jakéhosi filmu ve filmu včetně onoho smutného konce, který má i paralelu v tom, jak smutně Štefanikův život nakonec skončil. Samozřejmě ten konec může trošku i opětovně rozjitřit historické spekulace o tom, jak to vlastně s tou Štefanikovou smrtí bylo. Na druhou stranu třeba zrovna to, že se Beneš se Štefánikem opravdu neměli moc v lásce, žádná fabulace není. On totiž pan režisér Držiak se postavě Štefánika nevěnoval jen v této animované fikci, ale i ve skutečném dokumentárním filmu (M.R. Štefanik: Dobrodružný život legendy). Což ho jistě ctí, protože i samotné dějiny mohou být někdy zajímavé. Zvláště když vypráví o tak originálním muži, jakým M.R. Štefánik bezesporu byl.

Cesta do nemožna - film, ktorý je už na prvý pohľad žánrovo a vizuálne inšpirovaný Kar(e)lom Zemanom (ani podobnosť názvu s jeho Cestou do praveku, nebude len tak čisto náhodná). Vtipná paródia, avšak nie nevkusná. Vo filme vidíme odkazy na iné umelecké diela (Cesta na mesiac od Georges Melies, Americká krása, maľba Posledná večera od Leonarda da Vinciho)... Poviem vám úprimne, české a slovenské filmy nemám rád. Ale tento je poctou nielen Zemanovi, ale samozrejme (pre mňa až dodatočne) stvárneným hlavným postavám.

Lyrický, vizuálně opulentní "životopis" jednoho z otců zakladatelů Československa, vědomě a zdařile navazující na poetiku Zemanových filmů. Nadčasová pocta pohyblivým obrázkům pomocí mnoha poťouchlých odkazů na různá filmová díla (kromě K. Zemana také Mélièse, Americká krása, Titanic). Ke konci bohužel přibývá sentimentu, což zejména v kombinaci s kýčovitým a přebuzeným soudtrackem silně kazí dojem. Přesto mě film příjemně překvapil.

Mňa to bavilo. Ak niekto rozmýšľa či si to pozrie alebo nie, nemusí sa vôbec báť, lebo film ani chvíľu nenudí - má rozprávača, dynamický strih, je vizuálne pestrý, trochu aj romantický a je tak primerane ukecaný. A ani dialógy nenudia a sú zrozumitelné. Veľká časť filmu je tak veselá, že váš úsmev bude neustále v strehu a ani herci vás pri tom nesklamú. Srandovný mi prišiel orem iného aj dlhý záber na Milana a jeho - o hlavu a pol vyššieho najbližšieho priateľa. Takýchto milých a komických momentov je tam veľa. Oceňujem hlavne snahu tvorcov, aby pomocou zábavnej formy pripomenuli divákovi (aj tomu mladšiemu ktorého naša história nebaví) čo pre nás a pre Štefánika znamenalo Rakúsko-Uhorsko a aké dôležité pre nás bolo Československo. Niečo je vystihnuté vtipne až pikantne, napríklad keď má Štefánik žalúdočné vredy, najväčší vred v jeho žalúdku má hlavu Jozefa Franza l. - vtedajšieho rakúsko uhorského cisára.
Keď ide o fikciu, vždy sa to dá rozpoznať, lebo postavy vtedy napr.vyzerajú ako karikatúry, alebo k scéne hrá groteskná hudba (bitka v krčme keď Slovák osočuje Čechov zo zabitia Štefánika, ba dokonca Štúra poukazuje na hlúposť niektorých konšpiračných teórií). Niektoré animácie, či scénky mali čosi doseba. Trebárs animácia do rozpadnutia sa zrýchľujúceho kolotoča, prechádzka po Karlovom moste, alebo scéna keď po havárii Milan trpko zisťuje (vďaka nevšímajúcim si okoloidúcim), že už nie je medzi živými. Tá odkazuje na jeden vynikajúci japonský anime film. No animácia je aj nekonzistentná, zrejme sa tu chcel ktosi vyblázniť a siahal po širšom spektre možností, mne to ale naozaj vôbec nevadilo. Milan Rastislav Štefánik bol človek s dobrými úmyslami a veľmi vysokou ctižiadosťou, film ho aj takto zobrazuje. Kiežby sa častejšie objavil niekto, kto disponuje týmito dvoma hodnotami. No...a ešte som nepozeral kto robil hudbu, ale ten človek je frajer. Kto film nevidel do konca, nevie.