Bitva o Moskvu (2016)

Jedná se o ryze vlastenecký válečný film, který se tentokrát zaměřuje na snahu zastavit postup německé armády směrem na Moskvu. Už od prvních minut je zřejmé, že nejde o hluboké historické drama ani psychologickou sondu do duší hrdinů, ale o film v jádru čistě popkornový. Ovšem řemeslně velmi dobře zvládnutý. Tvůrci si nekladou ambice vyprávět komplexní příběh. Film funguje jako filmová rekonstrukce jediné bitvy, a tomu je podřízeno úplně všechno. Děj v klasickém slova smyslu zde prakticky neexistuje. Sledujeme pouze obligátní schéma příprav na střet, v nichž dominují vlastenecké proslovy a úvahy o obraně vlasti, načež přichází samotná bitva. Zajímavé je, že se autoři vědomě oprostili od tradiční stranické strnulosti a soudružského oslovování, které bývá pro podobné snímky typické. Velící důstojníci zde nepůsobí jako karikatury ideologických figur, ale spíše jako pragmatičtí vojáci. Přesto je film často označován za propagandistický, jako by snad americká produkce v tomto ohledu byla výjimkou. Postavy tu zkrátka jsou a existují jen proto, aby obsadily zákopy. Nic se o nich nedozvíme, jejich vztahy, osobní dramata či nedej bože romantické linie zde zcela chybí. Však nejde o lidské osudy, ale o samotnou bitvu. Je ale potřeba vědět, že celé vyprávění stojí na sovětské legendě, kterou historici, včetně ruských archivářů, opakovaně zpochybnili jako fikci vytvořenou dobovým tiskem. Jediná skutečná historická věrnost se tak týká pouze zbraní, uniforem a techniky. Právě zde film výrazně boduje, protože ve srovnání s jinými moderními ruskými velkofilmy působí překvapivě autenticky. Absence CGI, důraz na praktické efekty, syrový zvuk a kamera, která vtáhne přímo do bahna zákopů, vytvářejí mimořádně silný zážitek. Atmosféru pak dokonale podtrhuje výborně zvolený soundtrack. Jako filmová rekonstrukce bitvy jde o trefu do černého něčeho, co tu dlouho nebylo a možná už ani nebude.

Ruské vojnové filmy sa často vyznačujú silným filmovým patriotizmom, často posilneným neschopnosťou ich protivníkov na bojisku. To vedie k inscenáciám, ktoré sa dajú porovnávať so sovietskou kinematografiou a ktoré nepovažujem za objektívne ani filmovo zaujímavé. Tento konkrétny film sa na druhej strane zrieka týchto bežných klišé a namiesto toho integruje nádych humoru, ktorý je celkom zábavný. Pre mňa je to jeden z najlepších ruských vojnových filmov.

Ďalšia ruská propagandistická sračková rozprávka pre retardovaných. Tak sa súdruhovia pozrime na tento "skutočný" hrdinský príbeh pravdivými očami.   "Najhrdinskejší sovietsky kolektív je známy pod menom Panfilovci. Jednotka 28 vojakov, ktorí dňa 16. novembra 1941 v obci Dubosekovo počas 4-hodinovej bitky odrazili niekoľko nepriateľských útokov a zničili 18 nemeckých tankov. Väčšina sovietskych vojakov pri tom padla, pár ich skončilo s ťažkými zraneniami. Slávnym sa pritom stal výrok politruka jednotky Kločkova : „... Rusko je veľké, ale niet kam ustúpiť. Za nami už je len Moskva...“ Panfilovci sa stali etalónom hrdinstva. Stali sa modlou, ich činy sa stali posvätnými. Všetci vojaci tejto jednotky dostali titul Hrdina ZSSR. A to všetko na základe článku novinára Koroteeva, ktorý napísal esej o Panfilovcoch v novinách Krasnaja zvezda. Podľa článku všetci Panfilovci zomreli v boji. Už o deň neskôr vychádza v tom istom denníku úvodník „Závet 28 padlých hrdinov“ písaný literárnym tajomníkom Krivitským. A koncom januára 1942 vydáva Krivitský článok „28 padlých hrdinov“, ktorý už obsahuje aj mená padlých. Lenže v roku 1947 vojenská prokuratúra v Charkove zatkla I.E Dobrobanina. Hrdinu ZSSR, ktorý mal padnúť ako jeden z Panfilovcov. Nepadol. Prebehol k Nemcom a spolupracoval s nimi. A tak sa začína vyšetrovanie, ktoré odhaľuje, že viacerí mŕtvi akosi nie sú mŕtvymi. A viacerí prešli nemeckým zajatím, niektorí sa dokonca Nemcom vzdali. V roku 1948 veliteľ 1075. pešieho pluku Karpov vypovedal, že 16. novembra 1941 žiadna bitka 28 Panfilovcov nebola. Boli tam iné boje, ale to čo sa objavilo v novinách boli nezmysly. A tak došlo k vypočúvaniu novinárov a tí sa priznali, že si všetko vymysleli. Výrok „Rusko je veľké, ale niet kam ustúpiť...“ si vymyslel novinár Krivitský."

Rusáci kdysi uměli točit válečné filmy... kdysi... 1 h 45 minut kecy úplně, ale úplně o ničem(dozvíte se, že ruský voják, který se většinou jmenoval Gríša byl člověk uvolněný, klidný, skromný, vtipný, uvědomělý, sečtělý, duchaplný, milující, empatický, vynalézavý, odvážný a celým svým srdce se těšící na boj) a zbytek je střílení do velmi pomalu se pohybujících až stojících terčů v podobě tanků a vojáků s německou přilbou a zakrytými ústy...

Film na 5 hvězd, které si 100% zaslouží... Ano příběh o hrdinském boji za Vlast, za Moskvu... Co naplat zatraceně dobře natočené a velice reálné... Holt tak nějak to probíhalo a válka je o tom kdo na konci zůstane na živu aby mohl bojovat dále a né kdo zemře byť "hrdinskou" smrtí... Jinak ten památník co byl postaven je opravdu krásný a tito muži si ho zasloužili ;)