Betty Blue (1986)

Spoilery v recenzi. 
Tříhodinový directors cut je naprostý overkill. Příběh zbytečně meandruje a nedrží si linii, v jednu chvíli beze smyslu a návaznosti změní žánr. Dokážu si představit, že kratší verze by byla na silnější 4*, avšak zakončení okopírované z Přeletu by i tak kazilo celkový dojem. Týpka prodělá jednu psychotickou epizodu, a hned dostane pillow treatment? Like, wtf? Chemie mezi protagonisty jinak fungovala skvěle a byla hlavním (upřímně dost možná jediným) tahounem filmu. Řekl bych, že David Lynch měl tento francouzský filmeček hodně rád, jelikož se v abstrahované podobě objevuje v Lost Highway.

Roky jsem s filmem neměl tak k posrání dobrej zážitek – ve smyslu skutečnýho prožitku, neomezujícího se na klasickou frázi „je to prostě dobrej film“ (ač je mi jasný, že je to ryze subjektivní záležitost). Vzal bych to v bodech: Beineix je bezprostřední, naturalistickej, umělecky sebevědomej a taky trochu praštěnej - nebo je takovej prostě celej jeho film. Banální setkání se v něm často zvrhnou v komicky výstřední/absurdní situace, který lítají někde za pomezím uvěřitelnosti, nicméně řeknou přesně to, co říct mají. /// Je tu nadměrný množství nahoty a sexu, aniž by to působilo samoúčelně; film je všeobecně hodně otevřenej. /// Ztvárnění součástek a kontrastů extrémního vztahu se tu rozkrývá v celý paletě: stereotypně žijící třicátník vs impulsivní dvacítka; smířenej a neúspěšnej umělec versus živelná múza s nadšením; racionální versus iracionální; ochota učinit cokoliv versus nejasnost blížící se hranice (sebe)zničení. /// Béatrice Dalle je nepopsatelně nádherná a stejně nepopsatelně hraje - jeden by okamžitě věřil, že musí bejt psychicky narušená i ve skutečným životě. Ještě jsem neviděl tak apokalyptickou femme fatale s naprosto vykloubenýma emocema. /// Celej film ÚŽASNĚ vypadá. Ne proto, že by v něm byly krásný scenérie a nákladný kulisy – Beineix „jen“ má pro obraz fantastickej cit. Barevná paleta, kamerový úhly i pohyby, celá mizanscéna, všechno je každou vteřinu bezchybný a drží kontext s děním (už jen rámec příběhu, kdy se začátek odehrává na prosluněný pláži a konec… ne, žádný SPOILERY nebudou). Dokázal bych z toho vytípat celou řádku screenů, který bych si hned pověsil na zeď – a to je ten film čtyřicet let starej. /// Film má dvě verze a já rozhodně doporučuju tu tříhodinovou. Je v ní víc absurdity a zatahuje do ještě větších extrémů výstupy Zorga i Betty, ale TO je právě dobře. /// Závěrečná scéna se už teď zařadila k mým nejoblíbenějším, protože strašně krásným způsobem naznačuje, že si i z těch největších sraček musíme odnést kousek něčeho důležitýho.

K filmu: Seba pohlcujúca i rozvíjajúca absolútna láska vždy narazí na limity času. Pretože nedá sa byť neustále totálne zamilovaný, ak trávite 99% času spolu. Vo voľnom čase, v práci, v posteli. Niet divu, že z toho začne jednému po čase preskakovať. Oceňujem otvorenosť v zobrazení nahoty i bežného života páru, ktorý našiel ideálnu stratenú polovicu, no zároveň nenašiel vysnené ideálne miesto, kde by si mohol bez zábran realizovať absolútnu lásku. Pretože neskúsil zažiť slastné chvíle objavovania sa po dlhšom odlúčení. K dĺžke režisérskeho zostrihu: Na rozdiel od spolu komentátorov, mne trojhodinový film vyhovuje. Kedysi som zachytil rozhovor so spisovateľom Petrom Pišťankom, ktorý povedal, že keď prvý raz išiel do kina ako chlapec na celovečerný film, film sa mu síce páčil, ale bol veľmi sklamaný, že film netrval celý večer, ako bolo deklarované, ale len nejakú úbohú hodinu a pol. Presne rovnaké pocity sklamania som zažíval aj ja - veď večer má najmenej štyri hodiny (ak film začína o šiestej večer a je celovečerný, má končiť o desiatej). V tomto smere nie je 37,2 zrána úplne dotiahnutý, no oveľa uspokojujúcejší než drvivá väčšina pol večerných filmov, tváriacich sa ako celovečerné.

Zhlédla jsem directors cut, film celkem dobře odsýpal. Nicméně tři hodiny na mě byly trochu moc. Líbila se mi nenucenost hlavního hrdiny a jeho tolerantnost k partnerčiným vrtochům. Celkově film hodnotím 75%, jelikož se na to pěkně dívalo a kladně hodnotím i narativnost příběhu. Dokážu si představit, že je to inspirované skitečným životem.

Director's cut je zbytečně dlouhý a plete do příběhu řadu neústrojností. Jinak jako l'amour fou na osmdesátkový způsob příběh dodnes funguje a příjemná je i civilnost, otevřenost a novo-novovlnná atmosféra. Béatrice Dalle byla překrásná, i to drží 3/4 filmu pozornost. Zvláštní, co se s ní později stalo - stáří, drogy, démoni. Pěkný je ve fillmu soundtrack, byť i zde už jsou léta znát. Kdyby tam nebyly ty popové blbiny ke konci, je to až k pěti.