Beed-e majnoon (2005)

Videl som to v zlej kvalite. Veľmi zlej. Hľadal som ten film, kde sa dalo a som rád, že som ho našiel ale skrátka výsledný dojem sa skazil. Čo je škoda. Príbeh totiž využíva tradičné Majidiho prvky. Nie je surový ani bezútešný hoci sa jedná o pomerne ťažké témy, udržuje si tu režisér pri svojich postavách nadhľad. To že to využíva magickosť pri styčných udalostiach je len plus. Ale výsledný dojem skrátka nebol taký silný ako pri Baran. Príbeh o profesorovi ktorý má úžasný život ale je slepý a po operácií očí si uvedomuje všetky svoje krivdy a zmení sa ako osobnosť o 180 stupňov je príbehom o pokore a zmierení. Koniec je správne namixovaný a ukazuje k novému začiatku, na ktorý by sa ale nikto normálne rozmýšľajúci netešil. Ak si to raz pozriem v lepšej kvalite prihodím hviezdu. Stále ale film od tvorcu ktorý ma dokáže zasiahnuť svojim rozprávačským talentom.

paráda. ťažšie sa zháňa, ale stojí za pozretie. po tých čudných veciach a la ..divoké bytosti z jižních krajin, cenené takmer na oscara, film sa na nič nehrá, len si tak plynie. ...

Bláznivá vrba: byla by to nevybíravě jízlivá, anekdotická filmová hříčka, nebýt náboženského zhodnocení celé té prožité zkušenosti. Ať si doba postmoderní rehabilitovala "nižší" smysly (hmat, čich a chuť), přesto však zůstává zrak (podobně sluch) tím nejdůležitějším smyslem, co zprostředkovává kontakt vnitřních světů se světem vnějším, tzv. "objektivním". A náhlá erupce a průnik esteticky ladných obrazů vnějšího světa do "asketické" uzavřenosti dokáže zatřást i samotnými základy pokory. Pod tímto mocným dojmem se potom touha po "novém" životě a nutkání dohnat vše promeškané hned jeví být bytostnou nutností. Oheň mívá v náboženství zásadní očišťující funkci, právě oheň ukončuje vše staré a "zkažené" a dává prostor novému a "nevinnému". Avšak ani oheň nezbaví vzpomínek, pouze jejich "vnějších" připomínek. Hrdinou nábožensky zhodnoceného varování je Joussef (Parviz Parastui), muž s "malým rájem na zemi" a s náhlou potřebou po radikálnějším obohacení vlastního života, neboť právě v tomto směru se cítí býti osudem ošizen. Stává se někdy, že po překonání závažné nemoci nebo omezujícího limitu člověk znenadání pocítí potřebu dohnat promeškané, dosyta užívat krás života, které mu byla neprávem odpírány. Někdy to však vede k absolutní ztrátě všech dosavadních jistot. Náboženské zhodnocení nemůže být výmluvnější. K výrazným postavám varování patří Joussefova milující manželka Roja (Roja Tajmourian) a neméně milující Joussefova maminka (Soghra Obeisi). Z dalších rolí: Joussefova maličká dcerka Maryam (Melika Aslafi), Joussefův obratný strýc Mahmood (Mahmoud Behraznia), mladá Joussefova švagrová Pari (Leila Otadi) nebo Joussefův tajemnější známý v Paříži Morteza (Mohammad Amir Nadži).Bláznivá vrba: ani zde si Madžidi neodpustí řádnou porci velekrálovského patosu. Dalo by se to - ze západního úhlu pohledu - označit za alegorii, avšak v perských podmínkách je příběh zjevnější. Je, ostatně, přínosné dobře zvážit prosby směřující k Bohu. Hmota a duch, opravdovost víry, cit a vidění, přesycení smysly, zmatení a tápání nitra, to vše se mísí s prakticky varovným příkladem.(25.12.2023)

Nevidomý univerzitní profesor Youssef se po operaci v Paříži stává vidomým. Vidí "krásu světa" a nemůže odolat jejímu lákání "vem si mě!" Dříve zcela odkázaný na charitativní péči jiných, se začne utápět v egoismu a touze po svém "vlastním" "novém" "životě". Každému je však souzen jen jeden život, může ho přijmout nebo odmítnout. Po citové smršti přijímá svůj "starý život" jako "nový". Pozn.: Práve zpracování otázky egoismu, odmítnutí starých vazeb, které rovněž nebyly egoismu prosté, a (marné) hledání nových, příslušících nezávislému soběstačnému člověku, je skvělým dílem Majida Majidiho. Pozn. 2: Další recenze (4) upozorňují na jiná literární díla zabývající se tímto fenomenem. Slepotou nemusí být však pouze fyzická slepota, ale i jiné, třeba slepota žárlivosti. Tolstoj ve své Kreutzerově sonátě říká: "я понял, где корень всего, понял, что должно быть, и потому увидал весь ужас того, что есть - pochopil jsem, kde je kořen všeho, pochopil, co má být a proto spatřil všechnu hrůzu toho, co je."(13.03.2020)

Kdysi mě velmi oslovila kniha ruského prozaika Korolenka s názvem Slepý muzikant, která popisuje životní příběh od narození slepého klavíristy. V knize je i porovnání s lidmi, kteří o zrak přišli až za života. I to je velký rozdíl, když od narození slepý člověk nabyde zraku a člověk, který si aspoň matně pamatuje na své prvotní vizuální dojmy před ztrátou. Majidiho snímky na téma slepoty na mě pokaždé silně zapůsobily (mimochodem i ty, které se tohoto tématu až tak nedotýkají). Klidně bych snesla i delší stopáž, aby mohla být ta část, kdy je hlavní hrdina ještě slepý, o něco delší a detailněji propracovanější jeho vnitřní svět, aby pak ještě v silnějším kontrastu vyzněla ta část po operaci. Jinak je to film silný nejen obrazově a hudebně, ale též díky výkonu představitele hlavního hrdiny, jenž svému protagonistovi vdechl naprostou opravdovost. I když je k mání jen špatná kopie, filmu to dle mého soudu na hloubce ani působivosti neubere. Jsem ráda, že jsem film mohla vůbec zhlédnout. Člověka vždy napadne, že do českých a nejen těch se dlouhodobě dostávají veskrze kraviny, ale takovýto film, aby jeden prostě pohledal.(08.01.2019)