Barva ráje (1999)

"ObávamsaoMohamedovubudúcnosť." "BojíšsaoMohamedovubudúcnosť,alebooseba?"Pekný poetický príbeh s takmer až rozprávkovou štylizáciou. Najmä všetky tie prírodné scenérie sú ako z rozprávky, neprestával som sa kochať tou idylou domovov v lone prírody, životov v úzkom spätí s prírodou (len keby tu idylu nekazil ten starý chumaj). Pútavo je stvárnenie i to, ako nevidomý chlapec Mohamed vníma okolitý svet a čo všetko jeho postihnutie zahŕňa. Obzvlášť má zaujalo písanie diktátu v slepeckom písme, niečo také som ešte nevidel (ani si nevedel predstaviť). Inak ale nezdieľam to všeobecné nadšenie a hodnotenie 84 % (592. najlepší film) mi pripadá trochu prehnané.

Ďalší z vysoko hodnotených filmov, ktorý som nemal silu dopozerať. Zdalo by sa, že niektoré námety priam predznamenávajú dobré hodnotenie divákov. Ale myslím si, že skôr opak je pravdou. Musí sa zísť skupina kreatívnych a kvalitných umelcov, aby vďačný námet pretavili do podoby skvelého filmu. A to s podľa mňa neudialo. Dokonca si myslím, že vo filme s takou citlivou tematikou je každá chyba viditeľnejšia. Preto iba dve hviezdičky.

Za mě nejlepší a nejsilnější zMajidihofilmů. Malý slepý chlapec Mohammad, navštěvující internátní školu pro nevidomé, se chystá na prázdniny na venkov k milované babičce a sestřičkám, ale otec, který si namlouvá ženu z vyšších kruhů, by ho nejraději nechal ve škole. Už jen tahle scénarvesrdce citlivého člověka. Ovšem pozor, Mohammed není přes svůj handicap představován jako chudáček, žije stejně bohatý život jako jiné děti, svými ostatními smysly vnímá svět tak bohatý jak jen ho může takový slepý mládenec "vidět", slyšet, cítit, a i proto je v divákovi budovánohromný pocit rozhořčenosti vůči jeho otci, který ho má jen za"mrzáčka". Příběh je ze země nám tolik vzdálené, ale, ruku na srdce, třeba také znáte někoho, koho zklamalo vlastní dítě něčím za co samo nemohlo...

Barva rájeje jednak pátráním po Bohu a jednak tragédií antického provedení. Madžid Madžidi zvolil látku, jež bývává ze západního politicky korektního pohledu odměněna cenami již za svou podstatu, a v perském kontextu jde potom o emancipační právo outsidera na rovnoprávnější podmínky k životu. Hledání Boha outsiderem dětského věku nevinnosti je v silně religiózní společnosti příznačné, hledá se ve zvucích i skrz důvěrné dotyky s přírodou, zkoumá se způsob jeho uchopení i niterné porozumění. Antická tragédie jednotlivce, jenž se pokouší dosti nešikovně překonat společenské konvence při hledání vlastního štěstí a naplněnosti, je pro mě působivější, neboť to vede k rozervanosti lidského ducha. Obrazové výjevy Mohammada Davudiho září v pestrobarevných olejových rámech kvetoucího perského venkova, jsou účastníkem jejího koloritu všedního dne v jeho tradičním rytmu živobytí, tolikrát vzdálenému a neznámému evropskému prostoru. Co lze vytknout? Několik příliš sentimentálních hrstí limonádové filmařské popkultury západního stylu, lacině podbízivých. Hrdinou hledání boha je Mohammad (malý Mohsen Ramezani), nevidomý chlapec s přáním života v lásce. Handicap přináší výzvy, překážky, otázky i zklamání. Hrdinou tragédie je Hašem (zajímavý Hossein Mahdžoub), Mohammadův otec, jenž se v touze svého štěstí snaží vypořádat s konvenčním životem venkovské společnosti, ale jeho strach a zmatení je jen předzvěstí zlomyslného osudu. K důležitějším postavám patří také Mohammadova babička a Hašemova maminka (Salime Feizi), starostlivá, laskavá a milující žena. Z dalších rolí: Mohammadovy bezstarostnější sestřičky Hanieh (Elham Šarifi) a Bahareh (Farahnaz Safari), zručný slepý tesař (Morteza Fatemi), výřečnější učitel z teheránské školy (Mohammad Rahmani), velmi překvapený venkovský učitel (Behzad Rafiee), Hašemova snoubenka (Masoome Zinati), nebo její opatrnější otec (Ahmed Aminian).Barva rájeje hledání niterného štěstí, byť pochopení vede pouze přes nejbolestivější ztráty sebe sama. Zajímavé svým odlišným kulturním zdrojem a snahou o uchopení a přiblížení Boha.

Neuchvátilo tak, jaké je hodnocení ale dát méně hvězd bych si nedovolil. Navíc nelituju, že jsem film viděl. Chvíli na něj nezapomenu, pak nádhrerná krajina a neskutečný poměry místních vesnic. Jestli to byl rok 99, tak to je mazec. V Emerice se už v 60. letech jezdilo v kabrioletech mezi mrakodrapy. Jo a ten zvuk v lese byl děsivej!