Balifilm (1997)

Mettlerovy snímky obecně unikají kategorizaci, podobně jeho lyrický deník ze dvou cest na Bali intuitivně prolíná esej s vizuálně objevnou dokumentací v tradici Jorise Ivense, Arne Sucksdorffa či Wernera Herzoga. Rytmus filmové krajiny určují tradiční ostrovní tanečníci, režisér takřka graficky vtiskuje ostrov do svého pohledu, geometrii horských polí střídá stínohra místních rituálů, masky s obrovskýma očima pozorují, jak autor nevypráví, ale filmuje, nepopisuje, ale sděluje obrazem, expresivním viděním, oživovaným výjimečnou zvukovou stopou. Exotika je smyslově prožívána, nálada přichází zevnitř, intenzita má emocionální původ v živelném, pudovém cítění prostoru. Estetika a symbolika cestopisu se tím pádem posouvají hlouběji k objevům, zcela mimo standardy žánrových povrchů.