Až do konce (1984)

Námět dobrý, ale místo akce je tam pouze zařazeno množství dokumentárních záběrů, děj se prakticky neposunuje a spočívá pouze v dialozích postav a v hlasitém vyslovování jejich myšlenek. Pouze na konci se objeví trochu akce, když německý velitel, který patrně zešílel, nechá zlikvidovat dívky, které chtěl použít jako rukojmí k vyjednávání.

Drama z 8. května 1945. Skupina nácků na útěku zajmou sedm totálně nasazených mladých holek a zabarikádují se na opuštěném zámečku. Holky jsou uvězněny ve sklepě a podaří se jim posléze dostat se na svobodu. Jenže pro nácky ještě nic neskončilo a Říši budou sloužit až do konce....než přijdou Rusové. Film je prostříhán skutečnými záběry z druhé světové války a každá postava má i svoje vnitřní monology, které vzpomínají na to, co se v jejich životě odehrávalo před válkou nebo během ní. Zpracování je možná trochu kostrbaté, ale nic neubírá na celkové beznaději i chuti po životě. Film je místy i dost brutální a krvavý, zejména tragické finále, nebo prostory sklepení, kde se odehrávaly popravy anebo otrávení psi v jedné podzemní místnosti. Komorní prostředí polozničeného zámečku a sklepení působí dusivou stísněností. Z československých válečných filmů je to rozhodně nadprůměr bez nějakých bolševických ideologických blábolů.

Výborně napsaný psychologický příběh z posledních hodin války o nadějích, zoufalství a snaze se duševně ospravedlnit. Film za použití dobových materiálů vsazených do vzpomínkových častí připomínají hrůzy války a její absurdnost. Příběh má vlastně dvě dějové linky, i když pojednávající to samé. Dva prchající nacisté a sedm zajatých dívek. Všichni vzpomínají na minulost a všichni projevují snahu se hrozivé budoucnosti vzepřít. Vzniká tak otázka komu se to nakonec povede a komu ne. Sovětské vojsko se blíží a tak se musí vydržet až do konce. To se ukáže až na samém konci děje. Pro Eduarda Cupáka v roli hauptsturmführera SS rozhodně herecký koncert a je vidět, že si s takovou psychologickou rolí velmi dobře poradil. Děvčata v rolích zajatkyň dramatizaci také zvládli na jedničku. A zvládl to i režisér Antonín Kopřiva, neboť toto zfilmovat na základě knihy Otakara Chaloupky taktéž nebylo nic jednoduchého. Ztvárnění myšlenkových pochodů jednotlivců se hodí spíše pro divadlo než pro film, ale co se týče komornosti zpracování, klobou dolů. Film vhodný snad jen pro fanoušky psychologických dramat či pro filmové fajnšmekry.

Komorní drama točené v okolí Klášterce nad Ohří, v Thunském zámku a jeho parku, zachycující poslední okamžiky obklíčené německé jednotky Rudou armádou. Celkem nudná záležitost, plná psychologických rozborů jednotlivých postav. Film měl předpremiéru v Klášterci nad Ohří, kde se promítal místním lidem a pak dlouho usnul někde v archivech. Jestli to bylo z důvodu špatného načasování nebo film jednoduše nepřitáhl davy, to už se asi nedozvíme. Jen jedna perlička z natáčení, která se donedávna vyprávěla o tom, jak se pan Vítěslav Jandák opil a nešťastně protrhl jeden exponovaný obraz Thunské rodiny. Jednu hvězdu z nostalgie jako pamětník natáčení *

Mohl by to být zajímavý film, ale pro mne to byla zkouška nervů. Nesnáším, ba jsem přímo alergický na kecání do děje, nebo hlasitého "přemýšlení", jak tomu bylo v tomto filmu. No, a protože se ani po 4O minutách neobjevil náznak děje, či jakékoli akce, jen spousta retrospektiv, vzdal jsem to. Pro mne tedy podprůměr. 170920114500/9124/9220