Americká elegie (2020)

Bez ohľadu na to, kým saJ.D. Vancev budúcnosti stal, sú jeho memoáreHillbilly Elegyvo filmovej podobe veľmi dobrým dielom. RežiséroviRonovi Howardovisa v snímke z roku 2020 darí zachytiť ako príbeh jednej rodiny, tak svojím spôsobom aj časť dejín Spojených štátov, a to nielen v oblasti Apalačských vrchov. Už štylizácia začiatku filmu so sebou prináša nefalšovanúamericanu, na ktorú postupne nadväzuje rozvitý dej, "preskakujúci" medzi rovinami odohrávajúcimi sa v rokoch 1997 a 2011, vytvárajúc komplexnú mozaiku neľahkého osudu rodiny J.D. Vancea. Matka (Amy Adams) závislá od drog, komplikovaná povaha babky Mamaw (Glenn Close) a dospievajúci J.D. (Owen Asztalos) medzi tým. Náročný, ale vynikajúco spracovaný príbeh do veľkej miery ťaží z výrazných výkonov hereckých protagonistov, ktoré sú dostatočne civilné na to, aby boli uveriteľné, čo Howardovmu filmu prináša nemálo plusových bodov. Vynikajúca je najmä Glenn Close. Mimochodom, masky a make-up sa tvorcom mimoriadne vydarili, obzvlášť keď divák vidí fotografie skutočných členov Vanceovej rodiny na konci filmu. Zachytenie života obyčajných Američanov z nižšej strednej triedy so sebou prináša nielen pohľad na jednu rodinu, ale zároveň si všíma úpadok malých a stredne veľkých miest, ktoré vyrástli na priemysle (pri rozdielnych scénach príchodu do Middletownu v štáte Ohio divákovi takmer až behajú zimomriavky po chrbte), krízu života na predmestiach (suburbs), alebo nefunkčnosť systému zdravotného poistenia.Hillbilly Elegyje svojím spôsobom socioekonomickým zrkadlom trieštenia (nielen) stredozápadu (midwest) Spojených štátov (hoci sa priamo na stredozápade neodohráva), ktorý sa pre mnohých ľudí stáva bludným kruhom bez možnosti úniku. Obsahovo nejde o žiadnu "oddychovku", ale relatívne ťažký príbeh, ktorý však dokáže režisér Howard majstrovsky podať. Film ťaží ako z námetu, hereckých výkonov, atmosféry. A takisto ponúka vynikajúcu hudbu - či už ide o všeobecne známe skladby, ktoré v ňom znejú, alebo o autorské kúsky dvojiceHans ZimmeraDavid Fleming.

Všichni pravděpodobně známe J.D. Vance, jako amerického viceprezidenta pod Donaldem Trumpem, obhajující výhružky o anexi Grónska, nebo odpovídající na zastřelení ženou ICE tím, že "federální agenti mají absolutní imunitu". Málo, kdo si vzpomíná na to, že před pěti lety o něm byl natočený oslavný film Ronem Howardem s herečkami jako Amy Adams a Glen Close v roli jeho matky a babičky. Student Yale, pocházející z chudé rodiny, se vrací za svojí matkou, která se právě předávkovala heroinem. Má na výběr mezi důležitým pohovorem a možností starat se o svou matku, Ve flashbacích sledujeme jeho pubertální léta, a jeho souboj s generačními a rodinnými traumaty. Kvůli nedostatku veřejného zdravotního pojištění je jeho matka vyhozena na ulici, kvůli aféře s nadměrným předepisováním opiátů se stane závislou na drogách. Vidíme, jak po té, co továrny převedli práci do Číny je město chudé a prázdné. J.D. Vance se prezentuje jako dospívající geek a fanoušek Pokémonů, který má potenciál, ale stahuje ho dolů situace v rodině. Nakonec je poselství je vykašlat na svou rodinu a drogově závislou matku, ale nezapomenout svoji minulost a mít snahu uspět. Veškeré systematické problémy jsou ignorované a končíme s happy endem, že když se člověk snaží dokáže překonat historická traumata a znevýhodnění nižší třídy. J.D. Vance knihu napsal, když chtěl upozornit na svůj vstup do politiky, v té době spíše na straně liberální, demokratické. V televizních rozhovorech na CNN se prezentoval jako politik, který je demokrat, ale chápe problémy chudých z míst, kde Donald Trump v roce 2016 vyhrál - tzv. midwestu/středozápadu USA. Mezi vznikem knihy a vznikem tohoto filmu však naprosto překabátil, z člověka, který tvrdil, že "Trump je Hitler" se stal MAGA patolízal. Kniha, podle které ten film vznikl, byla důležitá pro jeho vstup do politiky se stala jen jeho odloženou maskou. Nyní má jinou, namísto šprta a geeka, který vystudoval Yale, je americkým macho týpkem, který všem ukáže, co pro to. Byla jedna z těch škrabošek skutečnou? Kdo ví? J.D je politickým chameleonem. Malou fretkou, která má jen za cíl být u moci. A ve výsledku dostaneme film, který je velmi nudný, nejde do hloubky a má docela otravné karikatury vidláků. Film, který je bez kontextu nevýrazný s kontextem odpudivý. A nakonec je trefné, že pro český název filmu "Hillbilly Elegy" čili Vidlácká elegie (smutná píseň o smrti), se distributor rozhodl změnit "Vidlácká" na "Americká", protože to mě podrž zda-li to není Ameriky konec.

Objektivní kvalita osciluje mezi 40 a 60 %. Kdybych neznal chudinu tak dobře a neměl k ní tytéž výhrady (narušování veřejného pořádku hlukem, smradem, sprostotou a násilím, smyčka zlozvyků, závislosti, mezigeneračně přenášená vnitřní diskriminace…), filmu bych přiznal 40 %. V podstatě totéž téma sondující seriál Maid (2021) má přirozeně více sympatizantů, protože tamní hrdina je dospělá žena, do jejíhož zápasu o důstojný život dítěte se soustředí veškerý děj. Naproti tomu maličký J.D. je povětšinou příjemcem okolností, jimž se naštěstí vydrží divit dostatečně dlouho, aby jednou překročil jejich stín. Proto nemůže sklízet oblibu krásné a oddané Margaret Qualley. Snímek si pomáhá co do efektu pochybnými sentimentálními apely, na druhou stranu naturalisticky přesně kritizuje ten segment společnosti, který si svou situaci vykládá jako důvod se i biologicky devalvovat a chytat se nezdravých argumentů, proč by mi ta která instituce měla vyhovět. Vdova Fern v melancholicky laděném a spíše kontemplačně cíleném Nomadland (2020) je také mnohem důstojnější reakcí na ekonomický kolaps (v jejím případě procestovat zemi). V tom smyslu vstupuje Hillbilly Elegy (2020) do neprobádaných vod až antihollywoodsky otevřené psycho-patologie.
Spravedlivě jej hodnotit je problém, protože umělecky není o co stát, myšlenka je diskutabilní a až odvaha hlavního hrdiny ukázat svůj původ v tomto světle nemá obdoby. No a právě v kontextu kýčovitého stereotypu o dokonalých Yankees, pomalu od plenek zápolících s problémy hodnými bohů, tento film vyniká svou nesmlouvavou upřímností. Ta samozřejmě vyvádí z míry naše pseudo-buržoazní pseudo-elity, jejichž tu méně, tu více buržoazní výhody ve formě majetku a postů často vzešly z konsolidace moci předstíráním, že vše spěje ke světovému vítězství jejich morální autority. Těm z našich spoluobčanů, kteří jsou při pohledu na chátru v Ohio znechuceni, jako by neodrážela realitu i jejich způsobu vládnutí, se ta neudržitelně přehlížená skutečnost naprostého krachu, zpomalovaného hegemonií dolaru a akvizicemi, o nichž nemáme ani tucha, – nehodí jako téma, které by mělo být kýmkoli snímáno a probíráno.
Film je dobře možné drasticky kritizovat (viz zde publikovaný komentář profilu Pete z 27.11.2020). A připouštím, že i já jsem občas tápal, co znamená jeho snaha prezentovat mi tuto verzi chudoby, kde nouze není reálná a spíše je podávána jako nouze ducha a duchapřítomnosti těch, jimž prý nějak (aniž vidíme, jak vlastně) ublížila společnost. Pouze na moment vystoupí záběry někdejší prosperity dnes rezavého města, kontrastující s tím, jak vypadá život potomků. Ostatně ano, je to triviální ukázka, že prosperita není dominantně rasová, ale sociální záležitost, protože geneticky titíž Yankees se s odchodem továren neliší od té dystopické formy života, s níž jsme stále četněji konfrontováni i my v okolí hlavních dopravních uzlů. Chudoba v tomto filmu má formu sociálních narkotik prostřednictvím televize a junk food. Není to ona podstatně surovější chudoba, jakou pamatuje nebo ještě vídá Středoevropan, u něhož je 4 dekády možné si i za tradičně nejnižší nezaměstnanosti dvakrát rozmýšlet, koupí-li si ten junk food. Takže asi tolik o absenci jejich sociálního státu a spravedlnosti našeho. Odmala vídám tak pětinu obyvatelstva, která se může přetrhnout, aby si dopřála standard zde snímané chátry. Nejbohatší česká pětina nemá co řešit (žije si jako německá střední třída ve státě konvergujícím k Ukrajině), zatímco tři pětiny mezi si nalhávají, že jsou na tom stejně (jak vidíme z voleb): právě protože podlehly příběhu o zásluhách, kde jsou zásluhy asi tak relevantní, jako inovační plány deklamované na stále méně „světových“ fórech zpoza pultíku.
 
 
Vance měl smůlu na region i své předky, ale protože měl štěstí na babičku, manželku a vlastní povahu, získá v něm chátra svého symbolického prezidenta. Veškerá výhra v příběhu je tato individuální. Ty nešťastné spoluobčany všichni ti Trumpové už před sebou samými nezachrání a jediný způsob, jak se zachránit před nimi, je jim vysvětlit, že to Evropané je posílali do válek a Asiaté jim zavírali továrny. Dokud si i ti bezprizorní Yankees nepřiznají, jak jsou privilegovaní a kolika faktory je jejich ekonomika zvýhodněna (koloniální akumulací kapitálu, otroctvím, poválečnou imigrací, surovinami, geografií, dolarem), zatímco na státy latinské Ameriky, Írán a další regiony běžně používá ty nejhulvátštější instrumenty ekonomického válečnictví, – nemají šanci se probudit a vidět realitu, jaká je: skutečné nepřátele jsme si zvolili. 
Ukolébáni bezpříkladným standardem, uvykli si nepřemýšlet a propadat fantasmagoriím doručovaným z obrazovky. Neliší se v tom od naší „střední třídy“, která hltá mainstreamovou produkci. Prezidenti jim už vysvětlili, že se obětovali pro cizí dobro a že jim ten svět místo vděku bere továrny a má tu drzost být efektivnější. Neuvědomí si: čínský dělník si i za tu nominálně třetinovou, pětinovou mzdu může dovolit věci, o nichž se jeho dědovi ani nesnilo, a proto máme na macboocích, iPhonech… vytištěno Made in China; tyto západní firmy prodělaly růstovou dynamiku, jež by s továrnami v USA nebyla možná, protože tu by brzdily náklady z titulu lidské síly a regulací. Toto všechno odmítají vidět, protože si stejně jako horníci i pozůstalí industriálního rozvoje nárokují výhody zaniklého cechu. 
Skončila sranda. USA jsou jako stát bohaté a mocné, hrozba z Východu jim ještě pomáhá se hojit prodejem předražených zbraní a k dluhu, jehož nesplatitelnost jednou vyústí světovým bankrotem, přistupují netečně tak, že lámou rekordy. A přece na tom rostoucí část populace není lépe než za Reagana. Tak poráželi ten komunismus, až porazili akorát tak sami sebe.
Podle Univerzity v Leidenu (CWTS Leiden Ranking) se světové elitní vzdělání téměř celé přesunulo do Číny, takže ta Čína ukradla i to vzdělání a bude třeba si ho (zřejmě pohrůžkami) vzít zpátky. Zatímco praktiky Trumpova úspěchu, snímaného v The Apprentice (2024), mohou generovat leda odklad krachu v podobě občanské války, příběh jeho viceprezidenta nabízí určitou úlevu. Ale musíte vzít do ruky tu kalkulačku.

Tak tady se mi opět osvědčilo jít do filmu s absolutně nulovým očekáváním a být posléze pozitivně překvapen. Výborná volba formátu nechronologických scének, který obecně většině filmům prospívá a činí je zajímavějšími. Velice zajímavý příběh o těžkém dětství obyčejného kluka, který to dopracoval až na post viceprezidenta Spojených států. A co hlavně - naprosto špičkový herecký koncert Amy Adams. Na Oscara byla tedy nominována Glenn Close, která byla taktéž skvělá, ale Amy ji tady opravdu silně překonala. Marně přemýšlím, zda jsem někdy viděl lepší ženský herecký výkon.

Film podľa asi zaujímavej knižnej predlohy, natočený ale úplne šablonovite, stereotyp na druhú. Ja som aj zabudla, že som ho už videla. A to je tam vynikajúca Amy Adams aj Glenn Close. Tie si idú svoju ligu. Po pár rokoch konštatujem, že tento americký sen asi neskončí len Elegiou, ale má našliapnuté na Americkú tragédiu, aj keď v inom zmysle ako u T. Dreisera. J.D.Vance nie je kladná postava.